Reklama
 
Blog | Kateřina Václavková

Londýnský tanec v purpurové

Jak už je tak zvykem, nic u mě nejde úplně hladce a vždy, když se na něco těším... jenže já se netěšila!... K výletu do Londýna jsem svolila proto, že mi měla společnost dělat kamarádka, která se tam vyzná, zatímco já, i když jsem město na Temži navštívila již několikrát, si tam pořád přijdu více než ztracená. Jenže kamarádka onemocněla a i když se rozhodla, že prostě pojede, i kdyby Blackmore na koze jezdil, stejně jsem pořád nebyla ve své kůži. Balit mi nešlo a ani kloudnou cestovní horečku jsem pořádně nedostala, jen jsem se v tom všem tak nějak plácala...

I když jsem celou dobu tajila, proč do Londýna vlastně jedeme, všem to bylo více méně jasné. V květnu jsme se rozhodly (tedy já a MT), že si zajedeme do Anglie na koncert našich drahých Deep Purple, ale i když byl koncert až v půlce listopadu, lístky už nebyly. Po návratu z červencového koncertu ve Finsku jsem cvičně zkusila přes internet nakoupit dva lístky do Londýna a ono to šlo. ONO TO ŠLO?!... No nazdar! to bylo asi to první, co mě napadlo, když peníze odešly z účtu a zmizely v nenávratnu. V první chvíli jsem z toho měla radost, ale pak, jak se blížilo datum odjezdu a moje kamarádka stála marodila… No, prostě jsem se netěšila i když se jednalo o Deep Purple (k neuvěření, co?). Jenže přišel (jak mnozí rádi připomenuli – pátek) třináctý listopad a já se po strastiplné cestě octla v hotelu Premier Inn ve čtvrti Hammersmith. Nálada se vylepšovala každým okamžikem. U recepce se na nás culila slečna v purpurovém a já si začala uvědomovat, že v téhle fialovo nějaké barvě je vlastně i zbytek hotelu kartami ke dveřím do pokojů počínaje a ostěním konče. Začínal nám purpurový víkend se vším, co k tomu patřilo. V sobotu se naši jednobarevnost ještě rozhodl podpořit podivný keř obalený purpurovými bobulemi rostoucí jen kousek od místa, kde se měl koncert konat a pak hlavně kusové čokoládové bonbony v lesklém papíře s pro nás poněkud dvojsmyslným názvem: my purple one.

V pátek jsem se chtěla ještě sejít s kamarádem Angličanem, ale on se nakonec omluvil, že nedorazí. Na kanálu BBC 1 neustále hlásili o bouřkách, přívalových deštích vedoucích k lokálním povodním a o větru, co láme stromy a trhá vedení. Ven jsme nešly, protože pohled z okna zprávy potvrzoval. I druhý den se čekání na Garryho spíš podobal čekání na Godota a MT se nestačila divit, že je pět hodin a já jsem ještě v hotelu, místo abych vystávala dolík před vchodem. Jenže když Garry napsal, že sedí v nějaké hospodě blízko divadla Apollo, bylo už půl šesté…!!! Hospodu jsem nenašla a tak jsem si stoupla do fronty u vchodu do divadla. Krom domácí angličtiny jsem v davu štěbetajících lidí rozeznala ještě italštinu, polštinu a ti tři za mnou mluvili fakt francouzsky?. MT dorazila až těsně před tím, než se dveře otevřely a já i když jsem se rozhodla nebojovat o první řady, jsem si to rozmyslela a nakonec jsme měly krásnou řadu druhou. Jak jsme se ale zastavily, dopadlo na mě vědomí, že budu zase takhle na místě stát několik hodin a záda mě začala bolet téměř okamžitě. A jak si tak krátíme čas okukováním okopaného a pravděpodobně divokými rockery už asi roky devastovaného divadla (zvenčí už procházelo velkou rekonstrukcí), na podium konečně vyběhla předkapela, což byli čtyři hošíci teoreticky ve věku vnuků těch, na které jsme doopravdy čekali. Nehráli zle, ale o podpoře publika se dalo mluvit jen těžko, alespoň dva vazouni, co se v průběhu večera posilňovali pivem, to dávali zřetelně najevo.

Po předkapele nastala mírná přestavba podia a nezbytné luxování koberce pro bosonohou hvězdu. V tom mi ale v kapce zavibroval mobil. Píše Garry. Jsem tu. Já na to: Já taky, ve druhé řadě u podia. On: Zamávej. MT (směrem ke mě): Tak mávej. Otočila jsem se tedy do sálu a zvedla ruku. Z balkonu mi kdosi zuřivě mává. Odvážu si tedy od pasu mikinu se švýcarským křížem a zvednu ji nad hlavu. Garry mává o něco zuřivěji a to už na sebe strháváme víc pozornosti, než chci. Technici stále ještě vylepšují podium, ale já už cítím ve vzduchu neklid. Napjatě čekám, zda i tentokrát kroky kapely na podium doprovodí Sergej Prokofjev a když prostorem divadla opravdu za několik minut na to dramaticky, důstojně a skoro až démonicky zaburácí první tóny z baletu Romeo a Julie (jde o tu pasáž z maškarního plesu), napětím ani nedýchám. Už vidím světla baterek navádějících hudebníky na jejich místa. Vlna vzrušení se šíří, lidé začínají pískat, tleskat a křičet, i já křičím, úchvatná melodie pana Prokofjeva postupně zaniká v sílícím dunění soupravy bicích pana Paice a sálem se jako bouře, co zatím venku ohrožuje jižní pobřeží Spojeného království, řítí už i první tóny hammondek pana Aireyho. Pánové Morse a Glover na nic nečekají a rozehrávají Highway Star. Za chvilku se za nimi klátivou chůzí pubertálního frajírka přinese pan Gillan a spustí sirénu nezaměnitelného ječáku. Ozve se zvuk připomínající explozi, ale k zemi se neřítí střecha divadla, jsou to jen naše hlasy, radost a nadšení, které v tu chvíli musí ven. Počáteční vřava ale odeznívá velmi pomalu, protože je živena dalšími písněmi, gesty a kolektivním extatickým štěstím všech, co jsou v sále.

Reklama

Bez přestávky do nás Deep Purple naperou ještě další tři skladby, mezi nimiž je i moje oblíbená No One Came z roku 1971, kterou slyším takhle živě poprvé. Po krátkém přivítání přichází obligátní Rapture Of The Deep, takže tep se mi ani teď pořádně nezklidňuje. Kapela je viditelně dobře naladěná a v nemravně dobré kondici. Airey cení zuby v nadšeném úsměvu a měří si nás pátravým pohledem, zatímco Gillan rozehrává škálu legračních pohybů, obličejů a gest. Hraje si a baví se. Glover je během chvíle promočený potem a nosiči kelímků s tekutinami na okrajích podia jen kmitají. Všichni ze sebe vydávají to nejlepší, což platí i o publiku. Asi tak v půlce koncertu se Gillan zarazí u kraje podia a směrem k balkonu plného lidí utrousí něco ve smyslu: Jé, vy jste tam taky? Vůbec jsem si vás nevšiml! ale hned se vrátí ke své „denní práci“ (od roku 2006, kdy jsem poprvé ochutnala z podia poznání, hrají devět měsíců v roce, někdy i víc než dvacet koncertů měsíčně, takže vlastně jde o zaměstnání).

Když divadlem v Hammersmith, tak maličkém proti všem prostorám, kde jsem jejich koncerty absolvovala, zazní první tóny Smoke On The Water, uvědomím si, že ta hrstka lidí (proti tisícům ve sportovních halách) dělá ale opravdu nezkutečnej randál! Odvazuji si mikinu a při slovech – přijeli jsme do Montreux – ji zvedám nad hlavu. Gillan ukáže na švýcarskou zástavu v podobě oděvu a nějaký Angličan mi klepe na rameno a před nosem mi mává jeho palec vzhůru. Sál se mění v hrnec po okraj naplněný nadšením přivedeným k varu. Ze všech sil, co nám ještě zbývají pokřikujeme dokola – smoooouk on the waaater, fire in the skaaay – a i když všichni víme, že už se blíží konec, nikomu to nijak zvlášť nevadí, protože máme na nějaký čas z čeho žít. Energetické zásobníky přetékají a praskají ve švech! Kapela na chvíli odchází, aby se vrátila s nepostradatelnou Hush a Black Night, zpívat nepřestáváme a Gillanovo: Take it easy! sice znamená naprostý konec, ale kdo by naříkal, když je ještě pod vlivem silně návykové hudby?! Dočasně téměř ohluchlí, vykřičení, blaženě vyčerpaní a jen ztěžkle se pohybující vycházíme z divadla a zvolna se rozcházíme k autům, zastávkám autobusů, podzemce a nebo jen tak postáváme a čekáme na někoho, s kým bychom mohli sdílet dojmy. V mém případě je to Garry. Po několika minutách bloumání ve vstupní hale divadla vycházím ven a píšu další sms. Odpověď přijde za pár okamžiků: Jdu na vlak, neměl bych se jak dostat domů. Usměju se, popřeji mu dobrou noc a v doprovodu strašidelného hučení a pískání v uších se vracím setmělými uličkami do hotelu ke své kamarádce, která šla napřed.

Ráno jsou ulice Londýna zaplaveny podzimním sluncem, lidmi a nás čeká cesta domů. Asi nenajdu moc těch, co mě pochopí, vlastně je mi jedno, co si o mě pomyslí kamarádi, až zjistí, že jsem byla ZASE na TĚCH DĚDCÍCH (jak je i přede mnou nazývají). Myslím si, že každý máme nějakou tu soukromou neřest nebo závislost, ruku na srdce. Ta moje je dost hlučná, navíc do peněz lezoucí a tmavě purpurová… Prchavá euforie několika desítek minut, kterých ne a ne mít dost. Možná že těm, kteří se mě hned po návratu ptali – Tak kam na ně pojedete příště? – ta otázka přišla jako dobrý vtip, ale mě jen navedla na myšlenku podívat se na rozpis koncertů pro rok 2010. Ale doopravdy jsem se ještě nepodívala!… Teda zatím… to dá rozum, ne?

Fotodokumentace:

http://picasaweb.google.cz/KaterinaDP75/DeepPurple04#