A jak se tak balíme, v tom jsme zaslechly ten zvuk. Znělo to jako silný déšť. Podívaly jsme se ven a z nebe se k zemi snášely provazy deště, takového toho silného, klidného podzimního deště, který ustane až druhý den k večeru. Sedly jsme si tedy zase zpět na postele a čekaly. Já jsem z dlouhé chvíle pročítala vzkazy na palandě, ale bylo mi jasné, že hned tak pršet nepřestane.
Po dalším čekání už na recepci hostelu nám nezbylo, než vyrazit do deštivého města. Přezula jsem se tedy do vodě odolných bot a vyrazily jsme. Moc jsem se netrápila tím, že mi prší na hlavu, krosnu a batoh. Vědomí, že za pár hodin už budu doma mě zbavoval obav o věci v zavazadlech. Jenže jak si tak jdeme mokrými Helsinkami, moje boty (skvělé do deště) na kterých už začal pracovat zub času, dostaly na přechodu u nádraží smyk. Vybrala jsem to jen tak tak a když jsem se vzpamatovala povídám M.: „Tak teď jsem mohla hodit záda! Přes tu krosnu s výztuží by to bylo opravdu vtipný! To bych tu ležela na zádech jako chrobák a kopala nohama." M. nehnula brvou, klidně se mi podívala do očí a s rozvanou pronesla: „No, to bych nejdřív vytáhla foťák a až pak bych ti šla na pomoc." … Nemohla jsem se na ni zlobit! I já bych se asi smála, kdyby se mi to stalo, ale nejsem si úplně jistá, zda bych to chtěla mít ještě zdokumentované.
Omoklé jsme dorazily na letiště a zjistily, že je podezřele plné lidí. Ještě se mi nestalo, že bych ve Vantě stála frontu k odbavení déle než pár minut a tady to vypadalo tak na tři čtvrtě hodiny! Nuda je strašná věc. Stojím si tak ve frontě, poslouchám, co si kdo říká, rozhlížím se kolem a najednou povídám: „Hele, to je Jaz Coleman!" M. se na mě rezignovaně podívala. Jasně, asi neví, kdo to je. Pokusila jsem se jí vysvětlit, kdo je Jaz Coleman, ale očividně ji to nevzrušilo.
Absolvovaly jsme další frontu u detektorů a pak jsme se usadily na jedno z mála míst, kde to šlo a sledovaly jsme, jak proudí davy lidí sem a tam. Nakonec nám změnili odletovou bránu a když jsme k ní dorazily, zjistily jsme, že tohle letiště už zdaleka není tak roztomilé a útulné, jak bývalo. Nebylo kam si sednou, všude byly nové obchody a vůbec tam byl trochu chaos. Tak jsme se usadily na schody obchodu se šperky Kaleva a sledovaly davy proudící sem a tam. Včetně anglického hudebníka, žijícího převážně v Praze a na Novém Zélandu.
Kde seděl Jaz Coleman ani nevím, ale my dostaly místo až vzadu za křídlem a ještě jsme seděly vedle muže z blízkého východu, který se choval dost nepříjemně, ale naštěstí si po startu šel sednout někam dozadu. Pilot nám oznámil, že v Praze je osmnáct stupňů, zataženo, deštivo a bouřky. Nevím jak M., ale mě to bylo jedno. Turbulencí bylo požehnaně, ale do Prahy jsme dorazili ve zdraví, takže konec dobrý…
Ještě kousek jsme jely spolu, ale moment rozloučení už byl blízko. Mávla jsem M. na pozdrav ze soupravy metra a nasadila si sluchátka. S Deep Purple v uších se mi cestuje nejlépe; ověřeno!
Fotogalerie: http://picasaweb.google.cz/KaterinaDP75/Finsko2009