Nakonec jsem přemluvila kamarádku, která propadla purpurovému mámení jen rok na to, co jsem s tím začala já, a po dlouhém váhání a rozvažování jsme se nakonec rozhodly zajet si na ně do Lipska. Byla tu i varianta Mnichova, ale to se ukázalo jako docela dost komplikované vzhledem k tomu, jaký jsme měly program a já měla ještě další těžkosti, že jsem do poslední chvíle nevěděla, jak to dopadne. Jenže pak máte lístek, zamluvený hotel a víte, že i kdyby čert na koze jezdil a na sůl nebylo, na koncert prostě pojedete. A tak jsme v pondělí 26.11. také vyrazily. Celou cestu jsem sice poslouchala, že jako přijet někam takovou dálku a hned jít na koncert… tohle už patří ke koloritu. Jsem zvyklá.
Ubytovaly jsme se v hotelu jen kousek od haly, kde to večer mělo vypuknout. V Lipsku bylo pošmourno, poprchávalo a mě bolela hlava, což byl důvod, proč jsem k hale nevyrazila už ve čtyři, ale až v pět a i tak jsem byla u jednoho ze vchodů dvanáctá. Chybou našeho pana ochranky jsem ale přišla o možnost utkat se o smysluplná místa v první řadě (upřímně, kdo by chtěl být až na kraji?). A tak jsme zaujaly druhou řadu uprostřed a čekaly a čekaly a čekaly… Hala se začala pořádně plnit až před osmou a pak se objevili Edguy. Nebylo to špatné, to ne, ale nějak mě to přišlo legrační. Měli nagelované a nafoukané vlasy, namalované oči, vystajlované oblečení, nášivky, cvočky, řetězy. Vlasy při hraní zametali podium, zpěvák tam lítal jako veverka v kleci a mě to nějak lechtalo. Ti co přišli po nich vypadali, jako by měli oblečení ve kterém přijeli autobusem, hýbali se úsporně a vlasy (i když u pár členů ještě dlouhé) si sotva lízly ramenou, natož pak podlahy a přesto to bylo skvělé! Ano, show je show, gesta, všechno to běhání a skákání… ale na druhou stranu to vlastně není vůbec potřeba, když jde o takový nářez, jaký ještě dokáží Deep Purple udělat.
Vážně jsem se trochu bála, jak budou po tom roce, co jsem je neviděla vypadat, jestli už takhle trochu úsporná show nebude ještě o něco zredukovanější, ale byla jsem mile překvapená. Jistě, šetří hlasivky pana Gillana jak se dá, ale když za to zabere, je to prostě pořád ten Gillan, jak ho známe. Nastupovali opět na Prokofjeva, ale dál už se děly divy! Avizovaná změna setlistu nás myslím potěšila všechny, i když my dvě trochu tesknily pro Rapture of the Deep, která vypadla, ale co se dá dělat. Sóla pana Paice, Aireho, Morse a menší pana Glovera byla jako třešinka na dortu. Těm pěti chlapům nemůžete nic vytknout (a když to někdo zkazil, nikdo se nezlobil, jen Gillan a Airey se upřímně a dlouho smáli svému kolegovi – nebudu ho práskat). Muzikantsky skvěle odvedená práce, radostně nadšená atmosféra v hale a spousta antidepresiv v tomhle pošmourném počasí aplikovaných rovnou do našich uší! Prostě zase jeden úžasný koncert, co je bohužel už za námi, ale ruku na srdce, je tu snad někdo, kdo si myslí, že už nemám lístek na koncert 4.8.2013 ve Slavkově?
P.S. Cestou k hotelu jsem v sobě na hlavní třídě plné lidí, aut a světel zase na chvíli probudila puberťáka a navzdory všem přihlížejícím i výšce poutače, začala loupit plakát a moje kamarádka se za mě styděla a dělala, že ke mně nepatří, no věřili byste tomu?!
Setlist z Lipska:
Fireball (znáte snad něco lepšího na začátek?)
Into the Fire
Hard Lovin´ Man
Maybe I´m Leo
Strange Kind of Woman
The Battle Rages On
Contact Lost a sólo pana Morse
Wasted Sunsets
The Well-Dressed Guitar
The Mule a sólo pana Paice
Lazy (ach!)
No One Came (jupí, jupí jupí!)
sólo pana Aireyho
Perfect Strangers
Space Truckin´
Smoke on the Water a naše frenetické prozpěvování č. 1
náznak Happy Birthday pro někoho v zákulisí
Hush a naše frenetické prozpěvování č. 2
sólíčko pana Glovera
Black Night a naše frenetické prozpěvování č. 3
Fotografie tady: