Reklama
 
Blog | Kateřina Václavková

Jedním zadkem na dvou židlích

Někdy v pátek dopoledne mi došlo, že jsem si ZASE nechala ujít koncert Iggy Popa. Netvrdím, že patřím mezi vyznavače punku nebo Iggyho jako takového, ale kdysi mě zaujala jedna černobílá fotografie, ze které na mě trochu vyvaleně koukal šlachovitý, žilnatý a určitým způsobem dráždivě přitažlivý chlápek. Začala jsem se o něj trochu zajímat víc a tehdy se mi do ruky dostala jeho zbrusu nová deska Brick By Brick, takže se tu bavíme o roce 1990 nebo 1991, kdy jsem ho objevila i já. Od té doby se v mém postoji k němu moc nezměnilo, nemám moc naposlouchané jeho desky, ale zatraceně dobře vím, kdo je Iggy Pop a proč se mi líbí. Ten hlas se mi už z hlavy asi nikdy nevymaže, natož jeho tvář a to, čemu se, v jeho případě s trochou nadsázky, říká tělo. A tak jsem v pátek seděla v práci a bylo mi vlastně líto, že v sobotu jedu na zahradní slavnost Babí léto, kde jsem měla být jednou z mnoha atrakcí a nejedu na zimák na Iggyho a jeho vypečenou partičku.

Pocit, že jsem něco prošvihla a že jsem udělala chybu korunoval e-mail od mě jinak milého MM, který mi s lehkostí sobě vlastní radostně oznámil, že jde na Iggy Popa a The Stooges a že se moc těší. No, ještě aby se netěšil! vrčela jsem v duchu a skřípala zuby. Odpoledne se začaly jinak pěkně naplánované věci trochu komplikovat zásahem jednoho z rodičů toho času v županu a v trochu nabroušené náladě (to se občas přihodí, že nemáte dobrý den) a v tom si všimnu nepřijatého hovoru. Vytočím číslo a zeptám se MM, co mi chtěl. Odpověď byla tak nečekaná, že bych měla jít dát všechny drobné z kapes do kasičky v kostele. Mé modlitby nebyly zdaleka tak vroucné, abych trvala na jejich vyslyšení, jenže MM se mě zeptal: „Nechceš jít se mnou na Iggyho?" Polkla jsem. Vážně jsem nevěděla, jak v tu chvíli odpovědět. V očích se mi při pohledu na matičku ve střehu zračilo zoufalství, zatímco ucho prožívalo šťastné okamžiky. Hlava z toho byla trochu zmatená a nedokázala vyhodnotit protichůdná data, která dostávala. A tak jsem jen znovu naprázdno polkla a trochu přiškrceně odpověděla: „Moment, budu vyjednávat. Za chvíli ti dám vědět."

Nakonec jsme se ale přeci jen dohodly, jsme už obě velké holky, i když občas o tom pochybuji nejen u sebe… matička laskavě promine, ale jablka prostě někdy žuchnou přímo pod strom. Každopádně už za pár minut a po pár dalších telefonátech jsem mohla MM říci šťastně nadšené: „Ano! Půjdu s tebou! Díky! Díky! Díky!" a došlo mi, že jako už tolikrát, budu zase sedět jedním zadkem na dvou židlích. Jenže tím, že už to bylo tolikrát, nebylo tak těžké všechno skloubit do sebe. A tak se stalo, že jsem pár hodin na to, co jsem hlídala expozici regionálního muzea a motala ošatky pro pobavení kolemjdoucích, stála před halou Sparty po boku MM a vstupovala do neprobádaného vesmíru. Honilo se mi hlavou, kdy jsem v té hale byla na naposledy a na čem to vlastně bylo. Ať už to bylo cokoliv, bylo to strašně dávno, málem v minulém životě! Poslední dva roky vymetám poměrně velké koncerty různě po Evropě, takže jsem zvyklá i na lustrování detektorem a šacování, o to víc mě překvapilo, jak málo toho po mě u vstupu chtěli. Fakt, že se na koncertě Iggyho Popa smělo kouřit bylo také překvapením. Nepamatuji se, že by se na Kiss, Deep Purple nebo posledních Pearl Jam smělo kouřit, ale ne že by mi to jako nekuřákovi nějak extra vadilo.

V hale bylo tma, chladno a všechno se tvářilo jinak, než na co jsem poslední dobou zvyklá. Jasně, jsem taky na úplně jiném večírku než normálně! Kotel se tvářil náležitě pekelně, obě předkapely už to měly ostatně za sebou, nikdo nekontroloval, zda máme lístky k sezení nebo ke stání, tak jsme si vybrali místo, které se nám líbilo a vůbec, prostě jak jsem již řekla, pro mě zcela neprozkoumaný vesmír. Asi čtvrt hodiny po deváté nastoupila podivně vyhlížející partička a s ní na podium vtrhlo jako obvykle do půl těla nahé monstrum Iggy. Tedy monstrum… když řeknete monstrum, člověk čeká spíš obra, než malého a tak nějak… jak to říct?… Myslím, že byste toho večera v hale jen těžko našli jedinou příslušnici slabšího pohlaví, která by o něm neřekla, že je sexy. Něco na tom darebákovi prostě je! Tečka! Sakra! To je neuvěřitelný! blesklo mi hlavou, když jsem konečně na vlastní oči viděla typické epileptickému záchvatu podobné pohyby. Opakovala jsem si, že je mu šedesát jedna, ale bylo to k ničemu, protože mám pocit, že posledních dvacet let vypadá pořád stejně, tedy tak trochu jako jezdec Apokalypsy – Smrt, nebo možná hlad… v tomhle tak jasno nemám a není to vůbec podstatné.

Reklama

Svíjel se, trhal sebou, šplhal na bedny, házel mikrofonem, kroutil se, mrskal rukama, poléval se vodou, mluvil sprostě, jak se od něj očekává, skopával bedny z podia a zaměstnával pomocný personál házením stojanu a útoky na technické vybavení vůbec. Z mého pohledu byl nevypočitatelný jako řízená střela, která ztratila cíl a netuší, kam udeří. Naklonila jsem se k MM a povídám: „Hele, zdá se mi to a nebo má vážně každou nohu jinak dlouhou?" Shodli jsme se na tom, že ano, ale pokud mám já pravou nohu kratší o dva a půl centimetru a není to vidět, bavíme se tu o délce v řádech mnohanásobků mého nedostatku. On i kapela byli ale neuvěřitelní. Hnali nás jako na zteč v první linii, rychlá skladba střídala ještě rychlejší skoro bez prostoru pro aplaus a v tom se hvězda večera rozeběhla a skočila mezi rozvášněný dav. Někdo to musel před lety udělat poprvé a něco jako by mi říkalo, že s tradicí plavání na hladině kotle přišel právě Mr. Iggy. Když dav vydal svého miláčka zpět na podium, jeho kalhoty nebyly na svém místě. Proboha! To se mi ta sbírka hezky rozrůstá… Gillanův jak bych tak řekla v pozoru předek a Iggyho holý zadek… který mu ovšem nijak nebránil v tom, aby běhal po podiu, třepal jím a všemožně jej vystavoval na odiv (rozhodně nepospíchal s jeho opětovným nasoukáním do oděvu). Smála jsem se a pomalu se dostávala do obrazu, jakými limity bude (resp. NEBUDE) vymezená tahle podívaná. Už po pár písních se na podium postupně vyškrábal hlouček fanoušků a vesele křepčil jak Iggy pískal. Pódioví technici utíraly kaluže vody, kterou na sebe Iggy lil, ale i tu, která se na scéně tvořila po tom, co začaly také v opačném směru vzduchem létat kelímky s pivem a otevřené petlahve. Postupně se do vzduchu mimo hlavního protagonisty dostaly i kusy oděvu, sem tam někdo z publika, ale i blíže nespecifikované předměty.

Pro mě, kdo v podstatě nezažil pořádný punkový mejdan, to byla nehorázná podívaná a tak jsem se v jednu chvíli naklonila ke svému společníkovi, abych se mu svěřila, že mi při pohledu na tu živočišnou divočinu všude kolem, začínají koncerty milovaných hard rockových veteránů připadat poněkud sterilní. Jenže pak to skončilo. Kapela se sebrala a odešla i s drahouškem Iggym. Znovu jsem se naklonila k MM a povídám: „Punk is not dead, vole!" Usmál se a odpověděl: „Nemůže přece umřít něco, co už je dávno mrtvý!" Obávám se, že jsem si tuto poznámku v první chvíli vztáhla především na osobu hvězdy večera a ne na žánr, za jehož prafotra je (a bez pochyb právem) Iggy považován. Pro mě je Iggy především zajímavá osobnost mírně popírající přírodní zákony a oscilující od punku po umírněný rock. S chutí jsem si vybavila role, které ztvárnil ve Vráně i v Mrtvém muži a v duchu jsem se pousmála nad rozkošnou etudkou ze série Cigára a kafe. Kapela se vrátila za bouřlivého povzbuzování na podium. Iggy, ty lumpe, ty skvostnej, příšernej, sladkej, okouzlující lumpe! MM ukázal směrem k podiu a vytrhl mě z rozjímání. „Co myslíš, pleská ho ta ruka po zadku, nebo ne?" Rozesmála jsem se! Už zase stál obklopen davem fanoušků a nějaká šťastná ruka ho vážně do rytmu pleskala po jedné z půlek. To už jsme nevydrželi a vyrazili do davu nasát z toho všeho ještě o něco víc.

Když se Iggy začal děkovat, bylo to dojemně skutečné, čisté a opravdové, jako když se s vámi loučí kamarád. Stála jsem tam, oblečení a vlasy pohlcovaly kouř a pachy z okolí a hlava ukládala obraz podivně pokrouceného muže, který snad přišel z jiné planety a disponuje nějakým neobvykle silným a čistým zdrojem ničím neusměrňované energie.

Vyklopýtala jsem před halu a postupně jsem potkala překvapivě velké množství známých tváří. Pořád jsem kolem sebe slyšela, jak je to neuvěřitelné, co ve svém věku dokáže. Jenže mě to nějak nepřišlo divné. Mé vlastní (a mnohdy i osobní) zkušenosti s tím, čeho jsou schopní postarší mladíci se patrně nijak neslučují s tím, jak je na ně všeobecně nahlíženo. Nehledě na to, že někteří „moji starouškové" jsou i starší než on (a v konzumaci životu nebezpečných látek si s ním také moc nezadají, tedy jak kteří, to je fakt) na podiu sice neřádí jako Iggy, ale také na něm muzicírují minimálně o půl hodiny déle a v ne o moc mírnějším tempu. Každopádně ale musím uznat, že pokud s těmi mými postaršími pány šijou všichni rohatí, pak Iggy je tím, kdo šije rohatými a upřímně, Káča by o takových věcech asi měla vědět svý, ne?