Dovolala jsem se na neuvěřitelný první pokus a jako nástroj jsem nabídla bratra s tím, že má akustickou kytaru a já u toho prostě musím být, takže si vezmu plechovku od čaje a nasypu do ní neplatné pětníky a budu předstírat, že jsou to perkuse. Moderátor uznal to, že účast v kapele považuji za prestižní záležitost a tak jsem byla přijata i s bratrem a kytarou, kterou koupil teprve před pár dny. Sešli jsme se v šest před klubem, vstupenkou nám byl onen skvostný nástroj a tak jsme neohroženě vešli a krátili si čekání povídám o muzice, letadlech, práci a tak. Už dávno jsem si s bráchou tak hezky nepopovídala a už dávno jsem se tak nenasmála. Když začal program, pořád ještě to vypadalo jako obyčejný koncert, i přes to, že se postupně začali objevovat „hudebníci“ s velkým kusem vlnitého plechu, rozetou od motocyklu, dechová sekce (která měla skladbu zvláště dobře zvládnutou), malé děti s klarinety, houslemi a flétnami, mihla se harfa, citera a dál hromada lidí s neuvěřitelnými nástroji kategorie „co-to-sakra-je?“, až bratr trochu znejistěl a prohlásil, že si s tou kytarou začíná připadat jako blbec. Ne jinak jsem se cítila já s plechovkou od anglického čaje i když v ní byly pětníky z let 1976 až 1991, které mi nasbírala ještě na gymnáziu má nejlepší kamarádka.
Nevím přesně kolik bylo hodin, když nás Dan Kohout oslovil s tím, že housle si stoupnou támhle, klávesy sem a dechy za ně, klárinety sem, flétny tam, kytary na střed… a tak dále. Přišlo mi, že nás poskládal v nepoměrně krátkém čase na to, kolik nás tam bylo. Já měla pořadové číslo 157 (platilo pro dva) a přihlásila jsem se ve čtvrtek odpoledne. Připojit se k zástupu nadšenců bylo možné až do neděle, takže si odvoďte sami, jak zhruba byla velká kapela, která za chvíli po sestavení neohroženě spustila legendární Smoke On The Water a to byl tedy hukot!
Bratr mě překvapil, když si po první sérii stěžoval, že to měl naladěné úplně jinak. Mezi námi, v tom hluku to bylo jedno, což sám vzápětí uznal i s tím, že kdyby hrál Ovčáci čtveráci, vyšlo by to nastejno. Ovšem, když prohlásil: Až budu někomu vyprávět, že jsem stál v orchestru hned vedle motorové pily… smáli jsme se už oba. Jedno se ale musí nechat, a to že zvuky vyluzované respekt vzbuzující Husquarnou (bratr konstatoval, že „hudebník-dřevorubec“ byl ohleduplný a neměl na ní řetěz) opravdu připomínaly ono provařené G – B – C – G – B – Cis – B. Dan Kohout se činil a řídil nás jako dobře rozjetý kamion, kapela na podiu hrála, Honza Tomek krotil elektrickou kytaru a všichni jsme nadšeně zpívali a hráli, co nám hlasivky a síly stačily. No a pak jsme dostali půl hodiny volno s tím, že to později sjedeme ještě jednou.
A tak se i stalo. Zcela disciplinovaně jsme nastoupili do sestavy jako prve (dokonce jsem po levici měla i stejného mladého muže; ten mimochodem chrastil sprejem), kamery byly připravené a na povel „dirigenta“ jsme to celé rozjeli se stejným nadšením a nasazením znovu. Připadala jsem si povzneseně. Nemyslím si, že moje krabička drobných dělala nějak extra výrazný zvuk a určitě ji nezahlédnete ani na záznamu, jenže byla součástí obrovitého organismu a já s ní. Ten neuvěřitelný kolos žil sice jen několik minut, ale i tak pravděpodobně stačil zasáhnout všechny, kteří jej tvořili. Když jsem pak odcházela z klubu na vlak, měla jsem pocit, že se má chodidla nedotýkají země a věděla jsem, že ke Smoke On The Water budu mít od teď zcela nový přístup. Na pár minut jsem se stala rockovým muzikantem! Na pár minut jsem si zahrála v tom nejšílenějším hudebním tělese, jaké jsem za svůj dosavadní život viděla (a to asi platí i do budoucna), pokud ovšem kolektiv rádia Beat nevymyslí ještě něco šílenějšího, k čemuž jim dopomáhej Bůh!
http://www.youtube.com/watch?v=9vUruYIW8UU