Vytýčily jsme si, že dojdeme k vodárně, která vypadala, jako když nad městem právě přistává U.F.O. a když jsme se přes všechny ty čisté, moderní, elegantní a nápadité obytné čtvrti došouraly na kopeček pod vodárnu, zjistily jsme, že zezdola vypadá jako obrovská bedla. V lesích na kraji města dozrávaly borůvky a byly nezvykle trpké. Po krátké svačině jsme se vrátily zpět do centra, kde jsme narazily na pěší zónu a kostel v parku. Sem tam padalo trochu vody, což nás přesvědčilo, že už bychom asi mohly odjet. A tak jsme to vzaly rovnou na nádraží a počkaly na naše ícéčko do Tampere. Překvapivě přijelo zase s Krtečkem, kterého jsme na vagóně finských vlaků viděly poprvé loni cestou z Turku, takže nás to rozveselilo.
Po improvizované večeři jsme v Tampere vyrazily do města okouknut trochu centrum a co se tu za těch devět let, co jsme tu byly naposledy událo. Když jsme bádaly nad mapou, jak se dostat tam či onam, přidal se k nám velmi milý, ale velmi opilý Fin a nabídl se nám jako doprovod. No, on se spíš nedal odmítnout. Pořád dokola opakoval, že má volno a že by byl šťastný, kdyby nám mohl dělat společnost. Došel s námi k Alexandrovu kostelu a kupodivu bylo ještě otevřeno tak jsem konečně také nakoukla dovnitř. Setřásly jsme ho až zase u mapy, kde se k nám přidal a zamířily jsme k jezeru. Kochaly jsme se pohledem na klidnou vodní hladinu, která mi víc než jezero připomínala moře, když v tom si M. všimla, že do vody bijí blesky. Podle všeho to ale vypadalo, že bouřka jde na druhou stranu a tak jsme se nevzrušeně došouraly ke kostelu, který v Tampere pojme nejvíce věřících ze všech a to celých dva a půl tisíce. Zvenku vypadá jako poměrně malý kostel, ale to dělá jeho podivně členěný a komplikovaný půdorys. Byl ale pochopitelně zavřený a tak jsem si říkala, že si jeho interiér, o kterém by se dala napsat alespoň jedna celá brožura, když ne rovnou kniha, vyfotím druhý den.
V hotelu jsme se uvelebily s kávičkou k televizi, když se za oknem setmělo. No jasně, bylo asi jedenáct hodin, ale touhle roční dobou v Tampere v jedenáct zrovna moc tma není. No spíš vlastně vůbec není. Koukneme k oknu a v tom začal ten zvuk. Hučení, jako by pod okny jel nákladní vlak. M. povídá: „Hele, to je vítr a jak prší!" Začala bouřka jakou jsem dávno nezažila. Hromy, blesky, kroupy, stromy ohnuté, lampy rozkomíhané a ulicí se valila voda, jako by někde povolil břeh jezera (a že jich kolem bylo!). Asi po půl hodině bylo po všem. Na zemi zůstaly jen kroupy, které rychle odtávaly a nějaké listí. Nebe se zase vyjasnilo, i když už bylo k půlnoci a život se vrátil do normálních kolejí. Jen já nějak ne a ne usnout… opět.
Fotogalerie: http://picasaweb.google.cz/KaterinaDP75/Finsko2009