Zato o Pori jsem si nějak ne a ne udělat obrázek! Vystoupily jsme na světlém hezkém velkém, ale poněkud pustém nádraží a zjistily, že centrum je někde daleko. Neohroženě jsme vyrazily ulicí, co se jmenovala Nádražní park a našly pěší zónu a centrum. Zjistily jsme, že Pori je sice starobylé město, ale že tu asi moc času trávit nemusíme. Ve městě bylo nezvykle živo, protože tu právě probíhalo něco, co jsme nepochopily, ale podle letáků to byly přednášky na téma které se dá shrnout „za lepší Evropu" a ministři si tam cintali pentli o dotacích a tak. A davy tak nábožně poslouchaly. Jazzový festival byl poblíž městského kostela, který je pozoruhodně vyzdobený a působí přívětivě i když v jeho sousedství stojí pomník obětem válek. Jazzmani asi ještě vyspávali, takže jsme nezaslechly nic z jejich produkce a kolem radnice, muzea a dalších stánků Suomen Areeny (pořád něco o té lepší Evropě) jsme se vrátily na nádraží s tím, že bychom si mohly zajet do Meri-Pori, tedy k moři. Paní u okénka na mou otázku, zda se nějak dostaneme na pobřeží odpověděla: „Jistě!" na moment se zarazila a dodala: „Jo vy myslíte vlakem? Tak to ne! Autobusem nebo taxíkem, tady máte jízdní řád."
A tak jsme tu děsnou štreku do centra absolvovaly znovu, v pekelném poledním žáru jsme nastoupily do autobusu s blond řidičkou a nevím jak M., ale já si uvědomila, že jsme patrně jediní cestující v naplněném autobuse, kterým pod oblečením neprosvítají plavky. Autobus se rozjel a my s ním cestovaly někam, kde se to jmenuje Yyteri. Ukázalo se, že je tam camp o rozloze malého města, valy porostlé borovicemi a za nimi… Maroko! Písečné pláže, lavičky, lidičky co si hází míčem, koupou se v Botnickém zálivu a sluní se. Písečnými dunami tu sem a tam prorazila nějaká ta borovice, ale jinak byla iluze jižní země dokonalá. Tedy jen do té doby, než jsem si smočila nohy ve vodě, i když popravdě, čekala jsem, že to bude studenější.
Písek pálil do chodidel a my se jím plahočily o kus dál, abychom nasedly zase na autobus a vrátily se do Pori. Slunce z nás vysávalo poslední zbytky energie a ještě nás čekala docela dlouhá cesta zpět do síly navracející náruče komfortu hotelového pokoje. Cestou na nádraží jsme se ještě zastavily v obchodě, nakoupily něco potravin a já si konečně dopřála kus lékořice. Být ve Finsku a nedát si lékořici je jako jet do Athén a nezajímat se o antické památky. Lékořice patří k Finsku stejně jako jezera, lesy a káva. Lékořici tu mají sladkou, slanou, pálivou, dávají ji do čokolády, zmrzliny i do želé. Lékořice je ve Finsku všudypřítomná a Finům pravděpodobně nic neříká nápis na sáčku, který jsem před časem koupila u nás, to o střevních potížích dostavujících se po přecpání se touhle divnou černou hmotou. Na druhou stranu ale musím přiznat, že ten kus sladkosti vyrobený v Porvoo byl tak dobrý, že jsem litovala, že jsem si koupila jen jeden sáček. Upřímně, za ten průjem by to stálo!
Usnula jsem už ve vlaku, ale takovým tím přerušovaným spánkem spíš z horka než z únavy. V hotelu to vypadalo, že už se na nic nezmůžeme. Sprcha, kafe, televize a vodorovná poloha na postelích. Normální útlum. Ale pak jsme se přeci jen překonaly, vstaly a daly jsme si cvičnou procházku k lední hale, abychom věděly, kdy máme vyrazit z hotelu, když chceme stát na tolik očekávaném koncertě v první řadě.
Cesta vedla kolem Kalevan kirkko, moderního neuvěřitelného kostela na půdorysu ryby. Je to betonový kolos zvenčí polepený dlaždicemi a zevnitř osvětlovaný slabými dlouhými okny od země až po strop. Uvnitř je celý ze světlého dřeva, oltář má neuvěřitelně strohý a my se do něho letos nepodívaly. Bohatě nám stačilo fotit jeho ladné křivky z parčíku i bezprostřední blízkosti, což jsem si opravdu užívala.
Jäähalli, nebo-li lední hala byla asi tři čtvrtě hodiny chůze a vypadala ve večerním slunci hezky. Parkoviště zelo prázdnotou a nikde nebyl žádný plakát, který by poukazoval na to, co se tu bude následujícího dne dít. Nechalo nás to v klidu a přes park, který připomínal spíš les (s určením toho, co je ve Finsku ve městě les a co park mám opravdu velké problémy) jsme si to namířily zpět. Když stromy zhoustly, M. podotkla, že tudy zítra z koncertu teda nepůjdeme, ale já namítla, že stejně nebude asi moc tma, až si to budeme štrádovat do postele. M. se zamyslela a povídá: „No jo, my možná vlastně přijdeme ještě za světla!" Klidně to mohlo být i „už", protože noc, pokud vůbec nějaká, tu byla jen malou chvíli.
Daly jsme ještě jednu sprchu a pak spát, další sen jsme měly v plánu Tampere. A M. si té noci do soukromého průzkumu zvuků, které ze spaní vydávám, přidala další a to zcela nezvyklý. Prý to vypadalo, jako bych napodobovala klimatizaci v regionálním vlaku a foukala vzduch z plic přes písmeno B. Prostě takové dlouhé bbbbbbbbbb!
Fotogalerie: http://picasaweb.google.cz/KaterinaDP75/Finsko2009