Uháněla jsem prázdnými nedělními ulicemi Tampere a věděla jsem, že v kostele bude asi ještě mše, ale doufala jsem, že rychle skončí a já si budu moci v klidu udělat fotky všech těch slavných fresek a těch úžasných lustrů, sloupů, strohého oltáře, fresky zraněného anděla i ostatních detailů, jejichž tvar a zdobení mi bralo dech. Jenže kostel byl plný lidí a mše ne a ne skončit. Sedla jsem si na schody zvenku, četla si leták o historii kostela a čekala. Když bylo po jedenácté a já věděla, že se budu muset za chvíli vrátit do hotelu, znejistěla jsem. Bylo by mi moc líto, kdybych si nemohla udělat pár fotek a v tom se nade mnou z ničeho nic objevil postarší pán a něco mi finsky povídal. Anglicky jsem mu odpověděla, ale on se finsky omluvil, že tenhle jazyk neovládá a tak jsem zaťala svaly a mozek a vypotila ze sebe pár finských vět, takže pochopil, že chci udělat fotky kostela, ale jsou tam lidé. Vysvětlil mi, že mše skončí až za půl hodiny a mě bylo jasné, že jsem v háji. Jenže pak mi také ukázal místo, odkud jsem si mohla alespoň část kostela vyfotit, aniž bych rušila modlící se. Nadšeně jsem mu poděkovala, vyběhla po schodech, zula si boty, které vrzaly a v tichu kostela dělaly pekelný randál a rychle si vyfotila, co se dalo. Do hotelu jsem skoro běžela, abych M. nepřiváděla k šílenství, že nám to ujede. Nejely jsme totiž přímo do Helsinek, ale chtěly jsme se ještě zastavit v Hämeenlinně.
Hämeenlinna je klidné městečko s jedním ze tří finských hradů a my se rozhodly, že ho chceme zase vidět. Naposledy jsme u něho byly ve stejné sestavě v březnu 2000 a vzaly jsme to přes zamrzlé jezero. Byla to rychlá a příjemná cesta. Jenže i když si mě mnozí dobírali, že bude třeba ve středních polohách sněžit, bylo léto a jezero bylo nutné obejít a nebo přeplavat. Do toho se nám ale nechtělo a tak jsme vyrazily po svých a upřímně, se zavazadly to taková legrace zase nebyla.
Když jsme se přiblížily ku hradu a procházely parkem, poznamenala jsem, že „to tu smrdí jako po rockovém festivalu". Zvykla jsem si na to, že zdupaná tráva, rozlité pivo, zbytky od jídla a další (nechci ani pomyslet jaké) tekutiny vydávají zcela specifický pach, který je stejný na každém rockovém festivalu, který trvá déle než půl dne a mě můžete věřit, za léto jich služebně obejdu několik! Jenže v parku v Hämeenlinně bych takový pach nečekala. Vysvětlení se ale dostavilo hned, jak se nám otevřel pohled na hrad. Pod ním stály ještě tři podia, lidé rozespale uklízeli zbytky po obecenstvu a já učinila další zjištění. I festivaly ve Finsku jsou cítit stejně jako u nás.
Dovláčely jsme těla k hradu, obešly ho a zase se vydaly zpět do centra. Překvapivě jsem si ještě po těch letech pamatovala kudy. V kostele byla ovšem opět bohoslužba, takže zase nevím, jak vypadá uvnitř. Náměstí bylo rozkvetlé, lidé posedávali na lavičkách a vyhřívali se, prostě nedělní idylka.
Z náměstí jsme to vzaly ale rovnou na nádraží a hurá do Helsinek, abychom kolem parlamentu, Národního muzea, Finlandie a opery dorazily a ubytovaly se v hostelu v Olympijském stadionu. Loni jsme tam strávily celou naši dovolenou a upřímně, nikdy mi nijak nevadilo to neustálé chození po chodbách, bouchání dveřmi, hlasy odevšud pronikající do pokoje, záchod na konci chodby a sprcha na druhé straně. Bavila mě směsice lidí různých ras a národností, babylon jazyků i určitá zanedbanost a sešlost toho místa. Krom dvou případů jsem v Helsinkách bydlela vždycky tady, takže volba byla jasná, ale skok ze čtyř hvězdiček to byl teda neuvěřitelný!
Dostaly jsme třílůžák, i když jsme měly objednaný pokoj jen pro dva. Svalila jsem se na dolní postel palandy, zatímco M. si sedla na singl postel. Zvedla jsem oči a koukám, postel je zespodu popsaná různými vzkazy typu: Eva + Kristi were here! 2006. Sem tam jsem našla i nějaký vulgární vzkaz, ale i zoufalou prosbu dešti, aby už ustal a vrátil se, až pisatel odjede. Některé vzkazy nebylo možné přečíst, protože byly japonsky. Jeden byl arabsky a když jsem našla jednu neuvěřitelnou švýcarskou kravku, rozhodla jsem se, že i já připojím své „silly graffiti". S vypěním všech sil, funěním a hekáním jsem k pobavení M. cosi drápala asi patnáct minut do prkna palandy a když jsem jí dala nahlédnout, byla překvapená. Nakreslila jsem tam pět vlasatých hlaviček mladíků z druhé sestavy Deep Purple a k tomu připsala název kapely a Tampere 18.7.09. A tak i já nechala svou stopu v pokoji číslo osm.
Večer jsme si vyšly do města udělat ještě nejnutnější nákupy, nakouknout do Zetor Baru, kde nás od vstupu odradil už šatnář u vchodu a tak jsme to vzaly parkem zpět. V Parku to ale neuvěřitelně žilo. U opery byl kurz latinsko-amerických tanců, o kus dál seděli dva mladí muži a trénovali cosi každý na svou akustickou kytaru. M. podotkla, že to vypadá, že tam má lidová škola umění svoje učebny, ale bylo to spíš tím, že bylo hezky a lidi to táhlo ven. Když je hezky, tak si to Finové zatraceně užívají.
Kolem jedenácté se začalo neochotně stmívat a to ještě asi proto, že se chystal déšť.
Fotogalerie: http://picasaweb.google.cz/KaterinaDP75/Finsko2009