Horečnatě jsem vymýšlela, jak si pomoci, ale takhle to pochopitelně nefunguje. Takže jsem fakt, že jsem dostala lístky na kapelu, kterou jsem nikdy před tím neposlouchala a jejíž hudbu jsem vlastně vůbec neznala (a proč to nepřiznat – bránila se jí), brala jako znamení osudu, že si mám prostě udělat výlet. Původně to mělo být až do Brna. V duchu už jsem se viděla, jak se tam setkám s jedním mladým mužem, kterého jsem čtyři roky neviděla, když v tom zazvonil telefon a bylo mi oznámeno, že žádné Brno, ale Liberec. Chvíli jsem zuřila, ale pak jsem to pustila z hlavy, všude dobře, v Liberci zvláště!
A tak jsem vyrazila. S každým ujetým kilometrem se mi dělalo lépe a nakonec jsem to všechno pustila z hlavy s tím, že ten koncert prostě nějak přečkám, hlavně, že autobus uhání krajinou a něco se děje. Jenže osud je strašně škodolibá instituce a tak se mi stalo něco neuvěřitelného. Ten koncert mě totiž proti všem předpokládaným eventualitám dostal! Nečekala jsem od toho nic, i když nějakou představu jsem samozřejmě měla. Můj svět se ocitnul vzhůru nohama, protože pět sexy pánů v letech mi prostě vytřelo zrak. Odcházela jsem mrazivou nocí na taxík a říkala jsem si – no páni, to bylo něco, to jsem fakt nečekala! A přemýšlela jsem! Moc jsem přemýšlela! V hlavě mi hučelo jako po každém řádně nazvučeném koncertě a myšlenky se v tom hluku líhly o sto šest a zmateně poletovaly sem a tam.
No, myslím, že ani nešlo tak o ten koncert, jako o impuls, který jsem díky němu dostala. Stála jsem tam pod projekčním plátnem, zírala na zpěváka navlečeného ve volných fleesových teplácích model „pohodlí nade vše, co bych si dělal násilí“a přemýšlela jsem o relativnosti věku a o zlomyslnosti času, jako takového. Během dalšího týdne se najednou začalo všechno měnit. Přestala jsem řešit problémy, které se řešit nedaly a přestala jsem bojovat sama se sebou. Do mé duše vstoupila dávno ztracená radost a smíření se se skutečností, že jsem jaká jsem a lepší to evidentně nebude. Motor naskočil a předl, jako kočka, když jí hladíte pod krkem. Koupila jsem si desku, kterou měl ten koncert propagovat a z neutrálu jsem začala rychle řadit až na pětku, nebo mám nakonec šestistupňovou převodovku a jen jsem to ještě nezjistila? Každopádně to teď už všechno zase hezky jede, jak má. Začala jsem sbírat jejich desky, pronikla do tajů střídání zpěváků, baskytaristů a kytaristů, seznámila jsem se s některými detaily jejich tvorby a objevila tak poměrně účinné a možná i nebezpečně návykové antidepresivum bez negativních vedlejších účinků. Hudba mnou kdysi více méně opovrhované kapely mě budí i uspává už celý rok a pořád ještě to funguje. Skoro se mi chce říct – neuvěřitelné…! Fotografie kdysi velmi slavného, dnes spíš legendárního zpěváka v ne úplně slušivé soupravě se zbytečně volnými tepláky, stále visí na stěně v mém pokoji i když už si ji nevšímám jako dřív (pořád ještě tam je, i přes to, že ji slunce připravilo o větší část její původní barevnosti). Někdy se na ni jen tak chvíli dívám a většinou se mi do hlavy rychle vloudí myšlenka, že jsem se buď definitivně zbláznila a nebo je mi zase sedmnáct. Ať už je to jak je to, je to parádní pocit! Je to parádní hudba a jsou to parádní cvoci, ti chlapi, co ji dělají! Jen jsem to asi měla zjistit až před rokem.