Reklama
 
Blog | Kateřina Václavková

Oddaní vyznavači purpurové stálice

Již tři roky se snažím přijít na to, co se to tehdy v liberecké hale stalo, ale čím více zkušeností získávám, tím víc je mi jasné, že v tom postižení rozhodně nejsem sama a příčina vlastně není podstatná. Ještě jsem se sice nedozvěděla zda jsou lidé jako já nějak organizovaní nebo je to jen jakási kázeň v nás, ale to pravděpodobně také není podstatné. Nikdy by mě nenapadlo, že se budu potulovat po Evropě a předstírat, že termín dovolené byl zvolen podle neobsazeného letu. Ani v náznaku jsem si nepomyslela, že budu loupat plakáty na veřejných prostranstvích, že budu snášet posměch a pošklebky bez hnutí brvou a že se znovu a znovu budu ujišťovat o tom, že nejsem blázen. Stala jsem se totiž „purpurovým člověkem“.

Purpuroví lidé se vyznačují tím, že bez ohledu na věk, národnost či společenskou příslušnost beznadějně propadli kouzlu hard-rockové legendy z Britských ostrovů – Deep Purple… Kolikrát to moje uši slyšely, ústa vyslovila a přitom pro mě ta dvě slova pořád znamenají tolik. Jistě, přikládám jim zásluhu na tom, že mi pomohli, když jsem tápala v temnotě, jenže hned ten druhý koncert o nějaký půl rok po objevu blahodárného působení jejich hudby na mou osobu jsem se pravděpodobně stala purpurovým člověkem, aniž bych si to uvědomovala. Od té doby se datuje běh na dlouhou trať, který jednou za čas podstoupím jen proto, abych viděla jejich koncert a mohla na dvě hodiny zapomenout na všechno… úplně na všechno a být nepokrytě šťastná a v euforii.

Když už stojíte u dveří do sportovní haly a srdce Vám tluče až v krku v obavě, že se nedostanete k zábradlí dělící hlediště od jeviště tak brzy, abyste získali první řadu, je Vám dlouhá chvíle. Naštěstí ale společné postižení sbližuje a tak jsem se obvykle dala do řeči se stejně čekajícím a nervózně polykajícím člověkem, který stál nejblíže. Ve Finsku jsem si poprvé uvědomila, že jen nepatrné procento lidí nevyužije možnosti dát si hned dva koncerty za sebou, což bylo něco o čem jsem do té doby neuvažovala. V Německu jsem se od pána, co by klidně mohl být můj táta dozvěděla, že na nich byl od roku 1975 již po dvacáté druhé (nechci se nijak kasat, moje skóre je osm, ale od roku 2006, což je najednou úplně jiný poměr; ve skutečnosti to ale znamená jen jedno: ZOUFALE SE SNAŽÍM DOHÁNĚT). V Liberci se mi drobný pán menšího vzrůstu než jsem já svěřil, že už má za sebou osmnáct koncertů a v Ostravě se mi jiný pán pochlubil patnáctkou. Hned na to ale dodal, že na ně jde druhý den u nich doma v Bratislavě. Usmála jsem se a povídám: No dyť, já na ně jdu pozítří taky ještě do Prahy.

Tehdy jsem si uvědomila, že nás jsou spousty po celém světě, nadšení vyznavači kvality prověřené léty. Vynakládáme nemalé prostředky (ať už hmotné, duševní nebo fyzické), abychom stanuli alespoň na několik desítek minut mimo dosah všednosti. A tak jsem jela na koncert do Ostravy i do Prahy, stála hodiny a hodiny před halou a pak i v hale, naříkala si na bolesti zad, nohou, hlavy, na žízeň, hlad, únavu a v duchu sama sebe napomínala, abych se konečně probrala a přestala dělat blbosti. Jenže pak se na podium přižene pětice vitálních staříků, kteří už si na nic nehrají, nemusí nikomu nic dokazovat a vrhnou se do nás jako by byli demoliční četa a my dům určený ke stržení.

Reklama

Pochopitelně, že nikdo nemládneme, takže ani oni ne a zejména zpěvák je v nezáviděníhodné pozici, protože hlas nevyměníte jako struny a nebo celou kytaru, ale i tak si myslím, že byste v hale jen stěží našli někoho, kdo by mu neodpustil i kdyby odzpíval jen půlku z toho, do čeho se normálně pouští. Málo platné, ten pán je taková osobnost, že mu projde téměř všechno, čímž ovšem nechci naznačit, že by jeho zpěv za nic nestál. Jen se s tím někdy víc a někdy méně trápí. V Ostravě se trápil asi první tři skladby, v Praze ani to ne. Každý z koncertů byl vlastně stejný a přitom úplně jiný. Instrumentální souboje kláves a kytary nebo kytary a vokálu taky nebyly stejné, ale atmosféra v hale ano. Hra kapely s publikem se také odehrává pokaždé trochu jinak, ale reakce publika je vždycky stejná. Prostě parádní jízda!

Popularita Deep Purple nebyla postavená na propracované image, pódiové show nebo podobných věcech, které by je mohli později omezovat. Nikdo se na ně nebude zlobit, že je nezdobí černá kštice do půli zad, nikdo nečeká velkolepé efekty, technické zázraky nebo nákladné kostýmy. Jejich hudba byla vždy čistá, syrová, bez velkých příkras a hutná jako tuhnoucí beton. No a taková je dodnes. Možná na tom bude mít zásluhu bubeník, který je v kapele posledním původním členem, ale když k tomu připočtete ještě spolehlivého a vitálního basáka s očima ve kterých jen hraje a záludně se tvářícího klávesáka, který je sice služebně nejmladší, ale výběrem nástrojů i jejich používám nijak nenarušuje zaběhnuté pořádky, základ pro masivní zvuk tu je než řeknete „purple". Téměř léčivým úsměvem obdařený kytarista sice trochu vybočuje z pravidel, jaké udávala kytara pana Blackmora, ale jsou mezi námi i tací, kteří si uvědomují, že „čím se tenhle skrček drží od téhle partičky dál, tím líp!" K tomu připočtěte ještě jeden z nejosobitějších vokálů rockové historie a máte tu koncertní monstrum, co nahází své publikum do drtičky na štěrk, aby je rozemlelo na prach a pak je znovu uplácalo do původní podoby. Na jejich koncertech se nedočkáte velkolepé show; mají spíš standardní osvětlení, koberec na podiu pro bosonohého legračně rozpohybovaného zpěváka a řádnou aparaturu, snad aby připomínala, že svého času platili za nejhlučnější kapelu v Británii (ne-li ještě dál). Zvuk, který jsou tihle pánové schopni vyloudit je neuvěřitelný a i když připomíná lavinu, nesmete Vás z povrchu zemského, spíš naopak.

Myslím, že nemá cenu rozebírat skladbu písní obou koncertů, že není třeba zdůrazňovat, že jsou to profíci, že nás rozhulákali, rozkurážili, roztleskali, rozskákali, že nás nechali si prozpěvovat, bouřit, jásat i jinak se bavit. Bavit se… Pravděpodobně to nejdůležitější na jejich koncertech a že jsme se kapela, já i tisíce dalších 2. května v Ostravě a pak i 4. května v Praze opravdu bavili, to snad nemusím zdůrazňovat. Nemůžete hrát prakticky denně devět měsíců v roce jen pro peníze, tomu prostě nevěřím. To je podle mého holý nesmyl. Určitě mají děsnou legraci z toho, jak na ně zírá s hubou dokořán pořád ten samý dav rozzářených, rozdivočelých a blažených lidí, které znovu a znovu dostanou do euforie svou energií a radostí z muzicírování. No řekněte, nedělalo by Vám zatraceně dobře, kdyby celá hala zpívala Vaše písničky bez ohledu na to, zda bude den na to moci promluvit nebo ne?

Jinak fotky z obou koncertů najdete na následujících adresách:

Ostrava  – http://picasaweb.google.cz/KaterinaDP75/DeepPurple02#

Praha – http://picasaweb.google.cz/KaterinaDP75/DeepPurple03#