Ať už ve mě Glenn Hughes vyvolává cokoliv, po tom, co jsem si nechala ujít jeho poslední koncert u nás, jsem podvědomě pochopila, že jsem udělala trestuhodnou chybu. Ten pocit, že jsem tam měla být, se ve mě i bez referencí, jaké to bylo, usadil jako klenák a tížil mě do ledna, kdy se začalo proslýchat, že pan Legenda dorazí do Zlína a s největší pravděpodobností i do Prahy. A tak jsem nenechala nic náhodě jako minule a vstup jsem si pojistila s velkým časovým předstihem, což na druhou stranu způsobilo, že jsem týden před koncertem náhle disponovala lístkem navíc. I to se vyřešilo (myslím, že ku spokojenosti obou stran; rozhodně mé ano, takže ještě jednou Díky P.!) a tak jsem nakonec vyrazila do Retro Music Hallu s kamarádkou a očekáváním po boku. Má kamarádka nevěděla o Glennu Hughesovi zhola nic (stejně jako třeba o Deep Purple, na které jsem ji vláčela loni do Budapešti) a tak jsem byla zvědavá, co na to řekne. Já jsem svým způsobem věděla, do čeho jdu, ale jak jsem záhy pochopila, právě jen tím „svým způsobem“.
Předkapelou byli Taknatudu a já si libovala, jak je Retro hezký klub, takový příjemný, komorní, jako by člověk uspořádal koncert v bytě. Když jsem si vybavila poslední tři desky Glenna Hughese – tedy i zbrusu novou FUNK (First Underground Nuclear Kitchen) – přišlo mi, že Retro na to bude jako dělané, ty desky na mě působí v globálu spíš klidně. Glenn Hughes je sice Voice Of Rock, ale mě jeho vokální projev už na albech kapely Trapeze ze začátku sedmdesátých let nepřipadá až tak rockový a měl už tehdy (podle mého) jasné směřování trochu vedle. Ale jinak rocker je, to je bez debat a rockerem člověk zůstává, i když už má falešné zuby a nebo jej trápí artróza (i když podle toho, jak se pohyboval po podiu, spíš než klouby chrastí zatím jen těmi již zmiňovanými šperky). Na podium, na kterém bych spíš viděla Krausberry nebo Sto zvířat, nakráčel mladý muž, přivítal nás a požádal, aby prvních pět až šest metrů publika během vystoupení nekouřilo. Po něm už přišla nesourodá kapela a podstrojený Glenn Hughes. Hlavou mi prolétlo Bohu díky, za Gillanova trička a texasky, Plantův svetr a kovbojské boty a… ale než jsem mohla myšlenku o rostoucí nevzhlednosti pána v beztvarém zvypíraném triku a zvonáčích rozvést, zažila jsem něco, co bych směle přirovnala k výbuchu středně velké sopky uprostřed obývacího pokoje. Tenhle člověk musí utáhnout sportovní halu, natož prostor jako je Retro Music Hall! zalapala jsem po dechu. Mezi rozjásané, natěšené a zcela nadšené fanoušky vjel jako buldozer a nešetřil nikoho! Kamarádka se ke mě naklonila: Nečekala jsem, že to bude takový nářez!… No, to ani já ne…
Nakonec nás Glenn Hughes a spol. obdařili písněmi z posledních alb, ale i purplovskou Burn a Mistreated. Byla nám předvedena paleta všech poloh nezaměnitelného vokálu i hráčské schopnosti doprovodného bandu. Rozsah hlasu pana Hughese je stále někde mezi statným rockerem, černošskou funkovo-soulovou superstar a ultrazvukem. Myslím, že by mu měl někdo na ten falzet vystavit zbrojní pas! Několikrát jsem se přistihla, že na něho zírám s pusou dokořán, mám husí kůži a ne jednou mi uklouzlo zcela konsternované: Ty vole! Jak jsem ale spojovala to, co slyším s tím, co vidím, došlo mi, že mezi hlasem a tělem pravděpodobně existuje tajná dohoda. Mám neodkladný pocit, že čím víc mu stárne tělo, tím méně hlas. Na deskách je slyšet sexy hravá svěží hudba, na koncertě burácivá rockovo neuvěřitelně cokoli… A teď už také vím, že rok a půl vyčítání si, že jsem koncert 17.11. 2006 neviděla, bylo více než na místě.