Dvoudenní Stargarden festival byl přehlídkou „starých dobrých“ takže mimo Deep Purple tam hrála i Omega, John Mayall nebo Eric Burdon s the Animals. A pak ještě spousta rockových kapel (převážně místních) s dvojciferným číslem v kolonce doba působení. Místo konání bylo za obřím pomalu se rozpadajícím stadionem mezi monumentálními sochami vojáků, sportovců a šťastné mládeže z dob komunismu. My jsme si s kamarádkou koupily jen lístek na pátek a dorazily jsme na šestou, kdy na hlavní scéně začínalo vystoupení Erica Burdona. Den před tím jsme ho viděly v televizi a já si moc iluzí nedělala. Malej kulatej dědula ve slunečních brýlích se sedmdesátkou za krkem, který byl poprvé v Budapešti v roce 1965! Jenže jak začala jeho kapela hrát, bylo mi jasné, že to bude něco. Mladý černý bubeník (lamač dívčích srdcí od pohledu) a pak pár tak nějak vrstevníků spustilo parádní mejdan. Pan Burdon má pořád hlas který mu může leckdo závidět, takže jedno s druhým prostě super! Staré věci hráli v nových aranžích, takže to působilo svěže a chytlavě. Málokoho z těch, co naslouchali, to nechalo v klidu. Poskakovali jsme, tančili, smáli se a užívali si. Nebe se pomalu vyjasnilo a i když celý den poprchávalo, k večeru konečně přestalo, že by za to mohl ten bělovlasý pán v tmavých brýlích?
V půl osmé nastoupila Omega a já se těšila. Opravdu! Ne že bych je nějak extra znala, ale přeci jen, málo platné, je to legenda. Jenže po dvaceti minutách to bylo pořád stejné a představa, že takhle budou hrát ještě další hodinu a kousek už tak příjemná nebyla. V té době už jsme se postupně ze sedmé řady prodraly až k druhé řadě uprostřed podia, takže kotel. Rány lokty jsme už s kamarádkou ani nepočítaly… Maďaři jsou národ temperamentní, o tom není pochyb a v kotli to teda rozjížděli. Nejvíc tam ovšem řádila generace mých rodičů, pochopitelně. Halekali písničky svých miláčků a my tam stály jako dvě tvrdá Y a otráveně čekaly, až to skončí. Posledních dvacet minut se stalo synonymem nekonečnosti, fanoušci Omegy laskavě prominou.
Po půlhodině přestavby podia a pokládání koberce, si to přihnali Deep Purple. Klasický nástup na Romea a Julii, klasický začátek čtyř po sobě jdoucích skladeb bez přestávky (Highway Star, Things I Never Said, Strange Kind Of Woman a Fireball). Pak letmé přivítání a Rapture Of The Deep. Bylo to skvělé tam být uprostřed té vřavy a užívat si to. V tu chvíli už nevnímáte, že do vás někdo strká, že se o vás někdo opírá nebo že vás bolí záda a máte hlad. Vychutnávali jsme si každý okamžik i proto, že jsme věděli, že koncert bude o trochu kratší, než obvykle bývá. To způsobilo, že vynechali ploužáky na vydýchání a ukrátili panu Morsovi sóla. Kotel pod podiem dosahoval bodu varu. A pak mě trefil pod oko trsátkem pan Glover… Nečekala jsem to a ani jsem ho neviděla, zrovna totiž zhasli reflektory osvětlující podium a rozsvítili na nás.
V rychlém sledu nám naservírovali ještě Mary Long, sólo pana Morse mou oblíbenou No One Came, sólo pana Aireho, Perfect Strangers s dovětkem z Jesus Christ Superstar, úžasnou Lazy, Maybe I’m a Leo, Space Truckin´ a Smoke On The Water, takže jsme věděli, že přišel konec.
Deep Purple nedodrželi plán a přetáhli o nějakých 15 minut stanovený časový limit, ale z našeho pohledu o nic nešlo, protože na hlavní scéně uzavírali program. Nicméně, když proběhly klasické přídavky – Hush a Black Night – a pan Gillan nám nečekaně oznámil, že nám přeje krásné léto a že nás milujou (tohle obvykle neříká, běžně jsme skvělí, super a tak, ale na tenký led „we love you“ se normálně nepouští), zamával nám a zamířil k zákulisí. Když byl skoro pryč, zastavil, otočil se a pronesl: „Jo a mimochodem, pořadatelé jsou zasraný idioti!“ Pak vypnul mikrofon a zmizel za podiem. S kamarádkou jsme na sebe chvíli překvapeně koukaly a v první chvíli jsme spíš přemýšlely, zda jsme slyšely dobře. Tak tohle byla tedy třeskutá novinka, která dlouhonohému gentlemanovi zase na chvíli nasadila nefalšovanou gloriolu nesmlouvavého rockera.
Ráno jsem zjistila, že mám propálenou mikinu, kamarádka si napočítala pár ukázkových modřin a nevím jak ona, ale já byla nahluchlá ještě večer druhý den (i když vtipná scénka z noci po koncertě, kdy mi řekla, abych zhasla lampičku na stolku, na který ukázala a já jí podala láhev s minerálkou, co stála hned vedle, se už neopakovala). Městem jsme se ploužily, jako bychom byly celé polámané, ale stejně nám to za to stálo! Je to pokaždé stejné, pokaždé si říkáme, že jsme blázni, pokaždé naříkáme na hodiny stání před halou nebo před podiem a trampoty s cestováním, ale za pár měsíců to uděláme zase, protože to, co dostaneme za všechnu tu námahu, nasazení a strádání, za to opravdu stojí!
Oficiální fotogalerie Stargarden festivalu: