Helsinky se tvářily
nekonfliktně. Byla jsem tam již čtyřikrát a znám je jako své boty, navíc mi
domorodí přátelé pomohli sehnat lístky, takže výprava za pěti hvězdami
rockového nebe mohla klidně začít. Kamarádka zajistila letenku i ubytování a
zatímco pro mě jsou koncerty Deep Purple něco jako způsob jak se udržet při
životě, pro ni je to od koncertu v Budapešti, který se mnou absolvovala
loni v listopadu, jak bych tak řekla, srdeční záležitost. Ono propadnout
magii úsměvu pana Morse je tak snadné! Jenže udělat si výlet do takové dálky
jen kvůli koncertu by bylo vzhledem k našemu postavení a situaci šílenství
(a nařčení z něho jsem také musela několikrát čelit) a tak jsme vymyslely plán,
jak smysluplně strávit několik dní v zemi, kterou máme obě rády a jako
třešinku na dortu si dopřát pořádnou rockovou jízdu. Takže jsme naplánovaly
sice krátkou, ale po všech stránkách přínosnou dovolenou.
Finsko
v podstatě miluji a nebojím se to přiznat, takže jsme se bezstarostně
potulovaly po Helsinkách a zajely si i do Turku, které jsem neznala. Konečně,
pořád ještě se to mělo tvářit jako dovolená. Prolezly jsme kdekterý kout a
myslím, že jsme si to obě užívaly jako málo co. Bylo mi lehko u srdce a všechno
šlo podle plánu. Pravá nervozita na mě padla až v předvečer koncertu,
protože jsem už z hotelového pokoje viděla, jak se k hale sjíždí
kamiony společnosti East Way, která stěhovala koncerty Deep Purple po Finsku i
loni a pak hlavně ráno, kdy jsme si šly pro lístky, které nám jedna
z kamarádek měla nechat na pobočce cestovní kanceláře, kde pracuje. Měla
zrovna dovolenou, ale v posledním e-mailu, co mi poslala bylo, že si
ověřila, že lístky jsou na místě. Jenže v kanceláři nám hned tři dámy
svorně a navíc kategoricky tvrdily, že tam žádné lístky nemají. Když ale
viděly, že se s touto odpovědí nemíníme smířit bez boje, rozhodly se volat
na všechny světové strany, až pak náhodou lístky našly v hromádce, kterou
před námi demonstrativně prohrabávaly už několikrát. Druhou ranou mi bylo, že
už kolem třetí hodiny u haly polehávala, posedávala a nepořádek dělala skupinka
dětí, která měla úplně stejný nápad jako já a to – dostat se do první řady.
Chodila jsem po hotelovém pokoji jako lev v kleci. Neměla jsem chuť
k jídlu, nemohla jsem jen tak sedět nebo ležet… a přiváděla jsem
k šílenství kamarádku, která by nejraději vyrazila až tak na sedmou, kdy
se dveře Jäähalli měly otevřít publiku. Tomu, že mě ničím nepraštila se divím
ještě dnes.
Nakonec
to nervově nevydržela a za stálého lamentování se mnou vyrazila k hale
vzdálené jen nějakých osm minut chůze už v pět hodin. Posílily jsme skupinku
omladiny a daly se do řeči s jednou Finkou, která nás oslovila. Podle řečí
kolem jsme pochopily, že pravděpodobně tak polovina lidí, co šla na koncert
měla lístky i na ten o den později v Kuopiu, což je na evropské poměry malé
město někde mezi jezery a lesy asi čtyři hodiny cesty od Helsinek směrem
severovýchod. Tep se mi ale stále zrychloval. Sedmá hodina byla tu, hala měla
být co nevidět otevřena a mně zbýval poslední úkol – získat místo v první
řadě. Slíbila jsem kamarádce, že se budu ubírat k pravé části podia, aby
měla lepší výhled na pana Morse a jeho neodmyslitelný úsměv. Já sama bych šla
asi někam na střed, protože jsem se těšila na bosonohého uličníka
s mikrofonem, ale to bych tam vážně musela být už tak od těch tří hodin.
Střed byl ihned obsazen nedočkavými dětmi, takže jsem se rozeběhla, i když nás
nabádali, abychom to nedělali a zabrala poměrně strategické místo hned naproti
pánovi z ochranky, který by si za svůj celovečerní kamenný výraz zasloužil
Oskara! Byl úžasně nezúčastněný, až znuděný a nám dvěma způsoboval chuť se
strašně smát.
Předkapelou
byli Nazareth a kamarádka mi položila záludnou otázku na téma, odkud vlastně
tahle parta pochází. Nevím o nich nic, opravdu, jen jsem si to trochu porovnala
v hlavě a pak povídám: „Asi Angličané nebo snad Skoti," když v tom se
ozval zvuk skotských dud a já suše poznamenala: „Jo, Skoti to jsou." Na podiu
se objevila nesourodá čtyřka a ani mladší bubeník už věkový průměr nezachránil.
Hráli poměrně statečně, ale nějak to nebylo ono, i když zazněly i hity, které
jsem znala a to už je co říct. Asi od poloviny je z úkrytu sledoval i
Roger Glover. Říkala jsem si, jaká je to nevděčná věc, rozehřívat cizí
publikum, ale na mě to vážně dojem neudělalo a ani na mou kamarádku, jaký dojem
udělali na pana Glovera jsem se nedozvěděla.
Po
nutné přestavbě podia jsme si s kamarádkou cvičně tiply, kdo bude mít co
na sobě, pak se ozval swing a mi obě věděly, co to znamená. Každá jsme to už
zažila. Už stály pod podiem, už byli připraveni vyrazit a už ani nebylo třeba
říkat: Dámy a pánové, DEEP PURPLE! Vyběhli na podium a okamžitě začali
rozdávat úsměvy, letité hity, nové kousky i radost z muzicírování, přesně,
jak to publikum chtělo. Co se oblečení týče, neodhadly jsme pana Paice, který
nebyl ve světlém sportovním, ale ve tmavém sportovním a já si troufla tvrdit,
že pan Airey nebude ve tmavé košili, ale květované, chyba… Tričko pana
Gillana jsem trefila ale přesně, protože posledních několik koncertů na sebe
nevzal jiné… že by mu zase někde na letišti ztratili kufry?…
Stála
jsem tam, přijímala posilující účinek hudby a osobního kouzla rockových
velikánů každou buňkou svého těla a říkala si, že se přeci jen nějaká změna od
loňska udála. První skladbou nebyla Pictures Of Home, Paicovy bicí nebyly před
koncertem pod britskou zástavou, Gillan nehrál na foukací harmoniku a co víc,
jeho vlasy byly krátké. Když píši krátké, tak myslím velmi krátké. Byl
to skoro model – když mě brali za vojáka, ale jinak bylo všechno tak,
jak mělo být. Blahodárná energie proudila oběma směry, kapela dováděla,
publikum bouřilo. Měla jsem s čím porovnávat a musím uznat, že
v takové formě jsem je snad ještě neviděla, asi vážně zrají jako víno.
Mohli by dávno sedět na svých zcestovalých zadcích, počítat tantiémy a ne se
plahočit po sportovních halách. Mohli by klidně někde odpočívat a užívat si,
ale oni se místo toho smějí, dovádějí, dělají legrácky a tváří se, že tohle je
nade všechno zasloužené lenošení světa. Gillanova gesta a tanečky nebraly konce
a i když občas vypadal, že už toho má dost, stejně se znovu narovnal a znovu se
zvedl na špičky, hvízdal na prsty, smál se a také dokonce i skákal. Pan Glover
byl v podobné náladě, i on si nejen poskakoval, Aireymu během sóla
odlítaly všechny taháky, ale i tak se potutelně usmíval když nás roztleskával a
dirigoval, co máme opakovat po kytaristovi, zatím co se Gillan vydýchával
opřený o bedny za bubeníkem. Co naděláme, za týden už mu bude šedesát tři let.
Ale jednu positivní věc jsem přeci jen zaznamenala – nepokašlával jako obvykle.
Našlapaný
koncert začal zostra. Speed King a Strange Kind Of Woman padlo hned
v úvodu, zaznělo dvakrát sólo pana Morse, jedno pana Aireyho, Glovera i
Paice, nezahráli mou milovanou Lazy, ale zase dali soustu jiných věcí. Perfect
Strangers měli ocásek z Jesus Christ Superstar, The Battle Rages On se
vtěsnala mezi legendární kousky a Smoke On The Water byla velmi příjemnou
povinností. Neopomenuli úchvatnou Rapture Of The Deep, mou oblíbenou Mary Long
nebo procítěnou Sometimes I Feel Like Screaming.
Když
nám ale pan Gillan řekl své mírné: „Take it easy, good bye," nikdo jsme to
nebrali vážně. Věděli jsme, že ještě přidají. Ale alespoň já jsem ještě
nezažila, že by přidali skoro půl hodinu a to ještě velmi netradičních kousků.
Pustili se do kde které slavné melodie vzdálené vodám, ve kterých rockeři
znuděni neustálým opakováním se repertoáru obvykle loví. I tak ale padly
neodmyslitelné hity Hush a Black Night, které za ty dva roky, co jejich
koncertování sleduji, snad ještě v přídavku nevynechali (Bůh jim za to
žehnej!). K tomu ale krom těch divností přidali ještě Highway Star.
Ian Gillan obdržel květinu od dámy, kterou strašně zajímalo, kde jsem vzala
tričko, co jsem měla na sobě (nechala jsem si ho vyrobit pro helsinský koncert)
a pak přišla druhá vlna obdarovávání trsátky a paličkami. No a já… já jsem
získala trsátko pana Morse. Je Vám ale doufám všem naprosto jasné, že to jsem
si tedy opravdu nemohla nechat. Pochopitelně jsem ho věnovala kamarádce, která
mi hned po skončení koncertu navrhla, že příště bychom mohly naplánovat double
a dát si dva koncerty ve dvou dnech. Koukala jsem na ni trochu překvapeně, ale
to už je ona, vždycky přijde s něčím, co bych do ní neřekla a já jsem
bohužel ta, která ptákovinu, kterou slyší, zkusí bez delšího váhání
zrealizovat… mimochodem, už jsem se dívala na říjnové termíny koncertů…
Obešly
jsme několikrát halu, ale velmi brzy jsme pochopily, že tentokrát si o podpis
neřekneme. Chtělo to halu v Kuopiu a ne v Helsinkách a tak jsme se
odebraly na hotel. Seděla jsem na posteli a přemýšlela. Možná že to byl
nejdelší koncert Deep Purple, co jsem kdy absolvovala, ale rozhodně byl
nejhlučnější, protože rachot, který vycházel z mé hlavy byl tak silný, že
mi neumožnil usnout ani po pár hodinách a už kolem sedmé mě ten samý hluk zase
probudil. Bylo mi jasné, že to hned tak neustane a v podstatě jsem začala
čistě slyšet až odpoledne, ale to už jsme byly na letišti a chystaly se domů,
do reality, do všedností, do toho, před čím jsme na pár dní ochotně utekly do
země jezer, ostrůvků, lesů a vyznavačů rockových legend, ke kterým se už dávno
řadíme já i má kamarádka. A všem, kteří mi domlouvali, že jsem náklady na tuhle
dovolenou mohla vynaložit smysluplněji tímto vzkazuji slovy reklamního
sloganu: letenka – 8 tisíc, ubytování – 2 tisíce, vstupenka – 1,5 tisíce,
koncert Deep Purple – K NEZAPLACENÍ!