Pět spoluúčastnic „ostudy“ se dohodlo, že budou mít bílé šortky, bílá trička, sportovní obuv, bílé ponožky a pochopitelně tenisové rakety. Trochu jsem znejistěla, protože bílá se v mém šatníku prakticky nevyskytuje (a to ze zcela prozaického důvodu – jsem čuně a okamžitě se zmažu). Navlékla jsem tedy bledě modré šortky, bledě modré tričko, popadla starou dřevěnou raketu po dědovi a vyrazila. Vzhledem k tomu, že jsem až na okraj Prahy cestovala automobilem, jela jsem takhle „vymustrovaná“ už z domova. Že jsem to neměla dělat mi došlo už v metru, kde jsem si všimla nepřiměřeného počtu očí, které na mě zírají.
Na stanici Malostranská jsem byla první a prožívala trýznivě dlouhé minuty čekání na zbytek „tenistek“ neustále okukovaná zděšenými kolemjdoucími. Ale dámy nakonec dorazily a rozhodly se převléknout v parčíku u stanice, což bylo skoro stejně odvážné jako mé cestování hromadnými prostředky. Když jsme byly všechny konečně v šortkách a s raketami v rukách, všimla jsem si, že v rohu stanice je zabudovaná kamera namířená naším směrem. Pochopitelně že jsme se dost dlouho bavily myšlenkou, že se na onom místě za deset minut stane nějaké přepadení, kriminalisté si pak vyžádají záznam z kamery a … budou se bavit, popřípadě dělat překvapivé konspirační závěry.
Zbytek cesty jsme zvládly poměrně snadno, v jednotě je síla a humor nám také nechyběl. V parčíku (podstatně rušnějším) před galerií se převlékla poslední účastnice a pak jsme všichni společně vpluly do galerie Peron kde již bylo po zahajovacích proslovech. Heslem před vstupem bylo: Děláme jako že nic! A tak jsme dělaly jako že nic, prohlížely si obrazy a v tichosti (místy i hlasitě) dělaly rozruch. Někdo se domníval, že jsme součástí programu vernisáže, ale většinou si nás jen divoce a nekontrolovatelně fotily, jak pózujeme u obrazů mistra, který zrovna dával rozhovor pro rozhlas, takže se musel vzdálit, aby nekazil záznam skřípáním zubů nebo smíchem, těžko říct, co si ve chvíli, kdy nás uviděl, myslel. Statečně jsme se prodíraly mezi hezky a místy až honosně oblečenými lidmi a prohlížely si obrazy v očekávání příchodu autora, protože mu bylo třeba předat dárek, kterým byl dort ve tvaru… a v tom byla právě ta potíž. Měla to být raketa, ale pan cukrář asi nikdy nic jako tenisovou raketu neviděl, takže to spíš vypadalo jako sitár. Ovšem hvězdu večera to, myslím, nijak nepohoršilo, zvlášť když jsme se na zákusek vrhly a zmasakrovaly ho lžičkami.
Pokud jde o tenis a tenisové turnaje, je to pro mě jedna velká neznámá. Pokud jde o autora samotného, znala jsem hlavně jeho „broučí“ období a tak jsem se těšila, co přinese nové téma. Jediným hmyzem na obrazu byla ale nakonec jen probuzená masařka, která si vykračovala po jednom z pláten. Postupně jsem si prohlédla všechny vystavené kousky a zaujala jasné stanovisko, že i bez brouků mě obrazy Romana Franty opravdu baví. Stejně jako dřív jim nechybí vtip, lehkost a originalita, což se u současného umělce cení. Naštěstí mám dostačující povědomí o současném tenise a umění všeobecně, takže jsem mohla docenit autorova nečekaná spojení sportu s výtvarnem. Nebudu mluvit za ostatní a už vůbec nebudu někomu podsouvat svůj názor, ale já si svého favorita mezi obrazy našla, stejně jako jsem si našla oblibu v tvorbě dlouhého usměvavého pána s talentem a neotřelými nápady.
Cestou k domovu se ale dostavila možná i oprávněná obava, že to byla poslední vernisáž, na kterou jsem byla Romanem Frantou pozvaná, protože toho večera mohl lehce propadnout pocitu, že na zahájení jeho výstav chodíme jen proto, abychom se (s prominutím) vyblbly. Na druhou stranu, kdo se ale může pochlubit tak silnou a semknutou fanynkovskou základnou jako on? Jen nevím, zda toho někdy spíš nelituje… Výstava Grand Slam potrvá až do 2. 12. 2008 v galerii Peron, U Lužického semináře 12, Praha 1 a tenisové vybavení není pro vstup nezbytně nutné.