Odpoledne před koncertem jsem se převlékla a nachystala se k odchodu do města spolu s Lukášem. Jeho vyzvedla kamarádka, já šla na autobus číslo 5. Věděla jsem, jak se jmenuje stanice, kde mám vystoupit, ale buď jsem už úplně hluchá nebo zrovna tuhle stanici nenahlásili, ale spíš už jsem myslela na jiné věci. Když jsem za oknem viděla mizet Jako Arenu, bylo mi jasné, že jsem přejela. Nespěchala jsem, i tak jsem tam byla víc než příliš brzy… Vracela jsem se kus zpět po výpadovce lemované plakáty Deep Purple; to bylo jako být zamčený po zavírací době v cukrárně! Jeden jsem cvičně sundala, jako za starých časů, kdy jsem loupala R.E.M., Anthrax nebo Henry Rollinse a schovala ho v křoví, že si ho vyzvednu, až půjdu z koncertu. A pak jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Najednou z ničeho nic se mi udělalo špatně. Mluvit o tom, co jsem zažívala v těch několika nekonečných minutách je poněkud intimnějšího rázu, nicméně představa, že mi „takhle zle“ bude celý večer byla tak příšerná, že mě poléval ledový pot a navíc ještě ta možnost společenského znemožnění se… Naštěstí pro mně, Jako Arena má ve svých útrobách obchodní dům a ten byl civilizovaně vybaven toaletami, kde jsem strávila pár minut přemlouváním zažívacího traktu, že vrchem, to je vůbec ta poslední možnost!
Za pár minut jsem už osamoceně obcházela halu, abych byla na čerstvém vzduchu a narazila na autobus Beat The Street, kterým se po zemi obvykle přepravují pánové z Deep Purple. Někdy po čtvrté hodině jsem stála před vchodem, sama. Tak to jsem ještě nezažila! Být první u vchodu! Ale ani to Vám nezajistí místo v první řadě kde přesně chcete, nicméně šance se tím zvyšovala mnohonásobně. Pak se přišourali dva pánové tak ve věku mého táty a jeden mě oslovil. Německy jsem mu odpověděla, že po jejich nemluvím (a z přízvuku muselo být patrní, že nežertuji). Podivil se a zeptal se, zda jsem fanynka kapely Gothard. To jsem se zase podivila já. Ochotně mi tedy vysvětlil, že předkapelou jsou jacísi Gothard ze Švýcarska. Začala jsem se smát. Měla jsem na sobě totiž rudou flísku s helvétským křížem na prsou. A tak jsem pánovi na oplátku vysvětlila, jak jsem k ní přišla a že Gothard jsem nikdy neslyšela. No a jak jsme tam tak stáli a mrzli, tak jsme začali konverzovat. Jmenoval se Peter a na Deep Purple šel již po osmnácté, takže jsem proti němu naprostý břídil a od teď se za svou mánii stydět přestávám, jen on na ně chodí už třicet tři let, já teprve tři roky. Netajil se ani nadšením, ani tím, že vždycky chodí do první řady na prostředek. Povídám: To já chci taky. Jak se tohohle jednou namlsáte, nemáte dost, vím o tom své!
Dveře nám otevřeli až po nekonečných dvou a půl hodinách. Přes sklo jsem viděla Dona Aireyho, jak si připravuje klávesy a slyšela jsem i zvukovou zkoušku Gothardů, ale ta zima…! Peter se rozeběhl a zabral prostředek. Doběhla jsem k němu a protože nás čekala asi ještě hodina a půl do koncertu, pokračovali jsme v konverzaci. Prozradila jsem mu, jak to se mnou, s Deep Purple a tepláky pana Gillan bylo i to, že jsem měla včera narozeniny a tohle je pro mě jako speciální dárek. Smál se a pak si odskočil. Když se vrátil, přinesl mi pivo, že jako zapijeme ty narozeniny. Znejistěla jsem. Celé pivo jsem za svůj život vypila jen jednou a byla z toho pak trochu ostuda. Nechtěla jsem ho urazit a tak jsem to do sebe nalila. Za malou chvíli jsem začala cítit, že mám trochu v hlavě, lehčí nohy a rychlejší pusu. Udělalo se mi teplo, tak jsem přehodila mikinu přes hrazení, aby si hoši z předkapely užili, jenže jen co se švýcarská partička objevila na podiu, došlo mi, že mi pivo proteklo tělem aniž by se zastavilo v ledvinách a chtělo ven. Stála jsem v první řadě, na tom úplně nejlepším možném místě, které si vůbec umíte jako fanoušek představit (a jaké jsem kdy získala), čekaly mě tři hodiny parádní zábavy a já nemyslela na nic jiného než na to, že z celého koncertu nebudu mít ale lautr nic, protože budu myslet jen na to, abych (slabší nátury prominou) to nepustila do nohavic! No tak to teda ne! To si jako nebudu smět zaskákat při Hush?! A tak se mi zase udělalo zle, jen trochu jinak. Studený pot se mi opět vyrazil na čele a já vážně přemýšlela, jak z toho ven. Nervózně jsem se rozhlížela kolem a vymýšlela nejrůznější šílenosti. Hala byla našlapaná až po strop a já chtěla dobrovolně opustit místo, pro které jsem trpěla takovou dobu ve stoje a v psí zimě?! Pane Bože! To ne! přepadlo mě zoufalství.
Ano! Udělala jsem to a do teď nechápu, kde jsem našla odvahu a drzost. Chytla jsem Petera za ruku, nechápavě se na mě podíval, položila jsem ji na zábradlí, které do té doby okupovalo moje tělo a začala jsem se lidmi prodírat pryč. Když jsem se dostala do chodbičky, rozeběhla jsem se. Vrhla jsem se k toaletám a pak stejným tempem zpět odhodlaná dostat se na své místo stůj co stůj. Více méně jsem počítala s tím, že od někoho dostanu loktem nebo pěstí, ale asi jsem měla tak čitelný výraz, že se nikdo neodvážil mě zastavit. Vklouzla jsem do škvíry vedle skalního fandy a usmála se na něho. Nechápavě na mě zíral a tak jsem řekla jen: To to tvoje pivo! A najednou to ze mě všechno spadlo. Dostavil se klid. Už mi nic nemělo zkazit příštích pár hodin. Už jsem si to prostě musela pro ten den vybrat!… A tak jsem popadla mikinu – švýcarskou zástavu a rozverně jí zamávala na kapelu, pomalu končící vystoupení, po kterém udělala místo partě bedňáků, kteří přestavili a následně i vyluxovali podium, aby bosá chodidla frontmana Deep Purple neutrpěla ani sebemenší zranění.
Když zazněla swingová skladba, věděla jsem že je to jako třetí zvonění. Na scénu vyběhla pětice pánů a spustila Pictures Of Home. Kolikrát jsem ji slyšela jako první pecku? Kolikrát po ní přišlo Things I Never Said?… Bylo mi dobře, i když jsem si uvědomovala, že pánové působí unaveně. Baskytarista měl kruhy pod očima jak nákupní tašky, klávesista se div neopíral o drahé nástroje a zpěvák měl pomačkaný obličej, jako by ho někdo před chvilkou probudil a navíc to vypadalo, že je zase o něco hubenější, než když jsem ho viděla posledně a to už měl figuru jako puberťák. Vypadali zaprášeně, omšele a přiznejme si to, staře. Uvědomila jsem si, že od posledního října, kdy v Lipsku začali vystupovat po Německu do onoho 17.11., kdy se předvedli v Bambergu udělali třináct vystoupení, takže měli volných jen jednotlivých pět dní (a jen pro úplnost dodávám že v tomhle tempu jedou už třetí rok). Myslím že měli nárok během koncertu sedět (taky je fakt, že jediný, kdo působil docela v pohodě byl bubeník… a kytarista, ale to je irelevantní, je mladší). Navíc pánové Morse a Glover spolu chvíli vůbec neladili. Místy to bylo tak citelné, že jsem až zvažovala, zda to není schválně. Ale pak se to konečně rozjelo, spustili Into The Fire a s každým taktem jako by nabírali na síle a euforii. V té zimě, co panovala venku nebylo divu, že měli trochu studenější motor než obvykle.
Při Rapture Of The Deep, která je téměř vždy pátá, už byli ve formě. Kytarista a basák vyřešili nesoulad; myslím že pomohla výměna nástroje jednoho z mistrů. No a když už to rozjížděli pánové na podiu, pustili jsme se do toho i my, tedy i já (na pivo bych se asi vymlouvat neměla, ale možná i to trochu pomohlo). Začala jsem se rytmicky natřásat a poskakovat a evidentně jsem tím potěšila nejen pana Gillana, který koulel blankytnýma očima, že se to nedalo přehlédnout. Vážně, když stojíte v první řadě a on je od Vás jen nějaké dva tři metry, nemůžete se mýlit v úsudku na koho (v mém případě spíš kam) se Vám dívá. Nepřišlo mi, že bych se měla červenat, lichotilo mi to. Z posledního alba zazněla ještě Kiss Tomorrow Goodbye a Well Dressed Guitar, ale pak už se šlo ke starým známým kouskům, jako Space Truckin´, The Battle Rages On, Contact Lost, svůj prostor dostal pan Airey a sólo zakončil přechodem k Perfect Strangers s klasickou Jesusovskou finesou pana Gillana a v rámci dalších skladeb se předvedli i pánové Glover a Paice. Najednou už nebylo ani památky po zaprášenosti, únavě nebo stáří. Steve Morse rozhazoval úsměvy jako konfety na silvestrovském večírku, Don Airey se rozjel jako utržený vagón, Ian Gillan mával na obvyklé světové strany a dělal legrácky, Roger Glover poskakoval jako mladík a Ian Paice nám předvedl, že k tomu, aby byl pekelně rychlý nutně dvě ruce nepotřebuje.
Poslední skladbou oficiální části je obvykle Smoke On The Water a tak jsem rozverně zamávala švýcarskou mikinou a byla odměněna souhlasným mrknutím frontmana. K fyzickým suvenýrům přibylo trsátko, které mi hodil pan Glover a o které jsem se trochu utkala se slečnou, která stála za mnou a protáhla ruku k hrazení. Jenže neměla šanci. Šel ke mě a hodil ho mně! Naše oči se setkaly! S mírnými výčitkami svědomí jsem ho strčila do kapsy a dělala jako že nic. No a pak už to šlo ráz na ráz. Rozloučili se a mokří od potu se odebrali do útrob haly, aby se za pár minut vrátili a dokončili, co začali. Přídavek probíhal standardně. Hush nechyběla… Gillan se při ní rozeskákal… většina z nás při ní skákala s ním… i já jsem skákala… jen nevím, kdo v tom skákání popoháněl koho… Samozřejmě nemohla chybět ani Black Night, to by jim asi jen málo kdo v sále odpustil, ale jak Hush, tak Black Night postihla jakási náhlá chuť hudebníků si tak trochu zajamovat. Překvapivě ale zazněla i Wring That Neck i s komentářem pana Gillana: Tohle je má oblíbená! Pak jsem se rozloučila s Peterem, viditelně šťastní jsme se objali a šli si po svých. Před halou mě s nějakým německým výkřikem zastavil jakýsi člověk a vnucoval mi malou knížečku. Povídám mu anglicky: Já to nechci, neumím německy! Zamrkal a povídá: Ježíš tě miluje! Já na něj chvíli nechápavě koukala a pak jsem se s ním dala do řeči, rozhodnutá ukrátit si čas čekám na možnost získat autogram nebo fotku. Jenže buď jsem s ním mluvila moc dlouho nebo naopak moc krátce… prostě jsem se dočkala „jen“ pana Aireyho. Nevypadal, že by měl chuť se s někým zdržovat, ale já ho slušně požádala, tak se mi podepsal na natrženou vstupenku a tvářil se trochu jako: Sakra, tak kde je ta ochranka! Na parkovišti totiž nikdo nebyl! Stálo tam jen pár kamionů, autobus, já a dva stejně čekající pánové, které ale Airey viditelně nezajímal, minivan, kterým Aireyho a pak i následně Glovera, který vůbec nepřibrzdil, což mi nevadilo, neměla jsem v úmyslu ho zdržovat, odvezli kamsi pryč.
Čekala jsem ještě chvíli, ale bylo mi zima a už byla skoro jedna hodina ráno… Kdo to na mě mává? Zaostřila jsem a on to zpěvák skupiny Gothard. Jdu tedy k němu a už zase ta němčina. Nevzrušeně jsem mu odpověděla anglicky. Zarazilo ho to. Ty nejsi od nás? zeptal se. Povídám: To je neuvěřitelnej omyl, nikdy jsem nebyla ve Švýcarsku, nikdy jsem Vás neslyšela, netušila jsem, kdo bude předkapela, tu mikinu jsem si koupila, protože jsou mi Švýcaři sympatičtí, protože se mi líbila a dnes jsem si ji vzala, protože je pohodlná a mám ji ráda. Zasmál se a povídá: Fakt jsi nás dnes slyšela poprvé? Já: Jo. On: Páni! A líbili jsme se ti? Můžete snad tomu roztomilému kříženci Davida Coverdala a Stevena Tylera říct, že rock tohoto ražení a moje krevní skupina… Jo, bylo to fajn! povídám. Usmál se, podal mi ruku a povídá: Víš, udělala jsi mi takový ten pocit, jako bych byl doma. Tak to je rachot, holka od Prahy mu v Německu dělá pocit, že je doma, protože si v druhé ruce za pár korun koupila vytahanou zvypíranou mikinu, to odpovídá mé schopnosti strhnout na sebe pozornost aniž bych se o to vůbec snažila. Rozloučila jsem se s malým zpěvákem, který mluví legračně vysokým hlasem a vzdala jsem čekání na někoho dalšího. Myslím, že legrace už toho dne bylo dost.
Knížku od pánbíčkáře jsem měla v kapse pro Lukáše a mapu připravenou pro případ, že nebudu vědět kudy k hostelu. Autobusem to byla čtvrthodina, tak kolik to bude pěšky? Chvíli jsem šla po stanicích autobusu a pak jsem se trochu zamotala, hlavně proto, že jsem byla ještě v místech, kam mapa nezasahovala. Ale šla jsem správným směrem, takže jsem se uklidnila a ráznými kroky (s plakátem vytaženým ze křoví v ruce) jsem uháněla mrazivou nocí k hostelu. Dorazila jsem za nějakých 50 minut rychlé chůze. Víc než od čtyř od odpoledne na nohou! Proboha! Kdyby tělo mohlo, nadávalo by mi! Vlezla jsem do sprchy a ohřívala se horkou vodou. V hlavě mi hučelo, spala jsem neklidně a ráno to podle toho vypadalo. Ale když jsem pohladila trsátko a narovnala rohy trochu poničené vstupence, hned mi bylo lépe! Zachumlala jsem se do rudého kusu oblečení a zavřela oči s vědomím, že má náklonnost k Deep Purple bude i nadále držet jako helvétská víra. Vlak mě vezl domů a autobus Beat The Street směřoval k poslední štaci téhle části tour, do švýcarské Basileje. Kruci! Já jim tu mikinu snad měla vážně věnovat! smála jsem se v duchu.
Na fotografie se můžete podívat sem: