Upřímně mi ta hra ze začátku nic neříkala. Neříká mi v podstatě ani teď, ale je fakt, že k ní přistupuji zcela vlastním způsobem. Vůbec nechápu návod, nevím jak použít výhod nabízených v rámci pravidel, a rozhodně mi uniká princip. Jasně, má se postavit div světa, ale to se to nedá udělat jinak, než že na sebe budeme pořád dokola útočit a oslabovat jeden druhého? Nicméně si pečlivě střežím vesničku, moc neútočím, abych někoho nenaštvala, vylepšuji, co jsem už postavila a kochám se, jak mé dílko utěšeně prosperuje. K hráčskému profilu jsem přistoupila poněkud sofistikovaně, ale myslím, že můj smysl pro humor dorost hrající ve stejném virtuálním světe nenadchl. No, myslím, že by mi jako hra bohatě stačilo, jen tak obchodovat s ostatními a vylepšovat. Proč někdo nevymyslel takovou verzi? Proč se vždycky musí napadat, krást si zásoby a pobíjet si vojáky? Já vím, že je to JEN virtuální záležitost, ale o to je to smutnější, ne?… Přiznávám, že to byla jen řečnický otázka… Beru proto zpět. Mám vesničku a tak si hraji. Na druhou stranu si ale myslím, že v základní výbavě budov, které můžete postavit zcela trestuhodně chybí hostinec, pivovar a nebo vinice. Nad tím by se už nějaký tvůrce počítačových her mohl zamyslet, ne? Možná i jiné druhy rozptýlení by se šikly, ale to by asi pak už nebylo pro děti. No jo a co takhle Travian s hvězdičkou? Nic, raději zase beru zpět, to už mě napadají jen samé nepravosti… Ale že to úplně vidím v barvách počítačové grafiky, to si teda piště, že vidím!
Včera jsem byla na návštěvě u kamarádky. Momentálně disponuje tolika vesnicemi, že je to nad moje chápání a během rozhovoru s jejím synem jsem byla více méně náhodou zasvěcena do dalších tajů hry. Jasně, pořád ještě si myslím, že je to něco jako počítačový tamakoči ve smyslu „nestaráš se – ztrácíš“, ale výrazně složitější. Včera jsem si s hrůzou uvědomila, že na tohle prostě moje mozkové funkce nestačí a utvrdilo mě to v tom, že si sice budu hrát dál, ale jak jsem to dělala do teď (a to že plavu proti proudu mi fakt nevadí). Dala jsem si předsevzetí vydržet do restartu serveru a znovu už nezačít. A jak si tak dumám o apokalyptickém konci virtuální vesničky, uvědomila jsem si, že se kamarádka baví se svým synkem o tom, že ruší účet tam a tam, ale než se jim vesnice smaže, ještě tomu „lumpovi“, co na ně útočil a znepříjemňoval jim život natolik, že se rozhodli dobrovolně skončit, naposledy zatopí a pošlou na něj všechny vojáky, co mají. Zamyslela jsem se nad variantou – „dám smazat účet a vyšlu vojáky“. No jo, ale co když je nepřítel nepobije? Co když bude zrovna na nějaké loupežné výpravě a bude mít jen pár obránců? A moji vojáci seberou kořist a půjdou zpět? Co se stane s nepobitým virtuálním vojskem žoldáků, když se jim mezi tím smaže jejich domovská základna a dojde jim obilí, co ukořistili? Budou pak zmateně chodit hrací plochou sem a tam, až z nich vznikne loupeživý gang vojáků – bezdomovců, co na sebe bude nabalovat odpadlíky, které přestane bavit bojovat za něčí vesnici?
Zvedla jsem hlavu a povídám: „Hele, Hani a co se stane, když se nepobitá armáda nestačí vrátit do smazání účtu?“ Kamarádka na mě vytřeštila oči, pak se rozesmála a řekla: „Zkus o tom napsat blog, třeba ti někdo odpoví.“