Nebudu se tu šířit ani o pracovních ani o jiných nepříjemnostech, které mě v sobotu 4. srpna potkaly, ani o tom, že jsem jim nemohla zabránit, nicméně na Vostrov jsem šťastně dorazila, i když ne tak, jak jsem si představovala, ale to je také vedlejší. Vysoukala jsem se z auta a vybalila finskou vlajku. Onu silonovou zástavu státu ze severu Evropy jsem si nechala ušít někdy v roce 1999 (pokud se dobře pamatuji) a to u příležitosti koncertu skupiny Waltari, která tehdy rozdováděla Rock café. Tu nebohou metr dlouhou vlajku jsem pak od té doby brala všude tam, kde se vyskytovali nějací Finové, takže i na koncerty jiných finských skupin i na závody formule 1, nicméně poslední dva roky zahálela v igelitovém sáčku, protože Waltari ne a ne dorazit. Na Vostrově přitom hráli několik let po sobě, jen ty poslední nějak pauzírovali, o to víc jsem se na ně těšila letos a o to víc jsem se držela tradice – bez vlajky ani krok. Už při jejich minulém koncertě mi jeden z hlavních Vostrovanů, hned po tom, co jsem vešla do areálu, důvěrně pošeptal: A vlajku máš? přikývla jsem, To je dobře, kdybys ji neměla, neodpustil bych ti to. A jak se tak potloukám potemnělým Vostrovem za burácení kapely Status Praesens v tom za sebou slyším: Ahoooj! otočím se a koho nevidím, spolužačku z kurzu finštiny. Neviděly jsme se snad rok. Už z dálky na mě volala: Já to říkala, vlajku brát nebudeme, tu vezme Kateřina! Dívala jsem se na ni, jak se ke mě řítí a došlo mi, že vlastně nikdo nepochyboval o tom, že budeme já nebo moje otahaná vlajka na tomhle koncertě chybět.
Pomalu jsme se přesunuli k podiu a čekali příchod pěti Finů a já si v duchu probírala, jak jsem je viděla naposledy a jak si je tedy pamatuji. Jariot Lehtinen se svým neustále tak sedmnáctiletým obličejíkem, hubenými ručičkami, tělíčkem v tílku a samurajsným drdůlkem na vršku hlavy (při minulém koncertě ještě ozdobeným smrkovou větvičkou), Kärtsy Hatakka se svými měděně červenými (a výrazně prořídlými) vlasy, černě nalíčenýma očima, Sami Yli-Sirnio, který bude pravděpodobně do smrti vypadat jako dvacetiletá sladkost k odpolední kávě pro dámy, protože jeho andělsky blond hříva neřídne jako u výše zmiňovaných kolegů a jeho chlapecký obličej stále nedoznal změn (pravděpodobně mu od osmnáctin nepřibyla jediná vráska, což je opravdu nefér, je jen o tři roky starší, ale vedle něho bych si připadala jako spolužačka jeho mámy), pak je tu ten dlouhovlasý blonďák Janne Immonen, který Waltari doprovází jako „živá podpora“, nenápadný, ale o to všestrannější hudebník v tričku a texaskách a bubeník, kterých jsem za dobu, co chodím na Waltari viděla už několik, takže tady jsem si nechávala rezervu, protože kdo ví…
Waltari spustili a já zamáchala vlajkou nad hlavou. Ahoj Vostrove! zahlaholil Kärtsy Hatakka k mému neskonalému úžasu s neuvěřitelným plnovousem na obličeji. Za takovou mužnou ozdobu by se nemusel stydět ani Rumcajs, ale jedno se mu musí nechat a to dokonalé sladění, protože jeho plnovous nesl stejnou barvu jako vlasy. Jari nezklamal, klobouček a pod ním drdůlek, tmavé tílko a čím dál větší kouty v ostrém kontrastu se stále stejně dětským obličejem, andílek Sami v trochu těsné košili (obličej má sice pořád jako mladíček, ale figura už pomalu doznává změn přicházejících ve středním věku), Janne se jako obvykle nenápadně přesunoval po podiu a pak tu byl ještě bubeník, který se mi nezdál jako někdo, koho si z dřívějška pamatuji. Černé vlasy, bradka, knírek a pořádný kus chlapa. Ahoj Ville, ráda tě poznávám! Koncert se rozjel a mě došlo, že tohle bude strašnej mazec. Už dávno jsem zapomněla, jak hluční umí Waltari být i to, že crossover v jejich podání dostává nový význam a nabývá naprosto netušených rozměrů. Pokud je crossover o křížení různých stylů a vlivů, pak jsou v tom Waltari pravděpodobně jedni z nejlepších. Pokud je účelem spojit co možná nejvíc žánrů a pokud možno co nebizardnějších, pak jsou mezi těmi nejlepšími z nejlepších.
Koncert se rozjel a já si s hrůzou uvědomila, že sice pořád vypadají jako „moji Waltari“, ale už jsem je dlouho neslyšela. Nepodchytila jsem si totiž některá poslední alba a tak mě málem porazil těžkotonážní zvuk a poněkud velmi metalový základ většiny pro mě nových skladeb. Ovšem došlo i na zlatý fond kapely, takže pochopitelně kousek z alba Space Avenue, který mi udělal velkou radost a pochopitelně nesmrtelný hit So Fine (absence této skladby by fanoušky patrně rozzuřila, jako kdyby si Rolling Stones dovolili nezahrát Satisfaction nebo Deep Purple odejít z podia bez Smoke On the Water). Na řadu se dostal i mírně historický kousek Mut Hei a to všechno způsobilo, že publikum se rozdovádělo ještě víc. Ovšem, když se ozval kus z Yeah! Yeah! Die! Die! (Death Metal Symphony in Deep C), věděla jsem, že moje úsilí překonat všechny nástrahy a nepříjemnosti dne, abych viděla tenhle koncert, nebylo zbytečnou investicí. Waltari mají na Vostrově velmi silnou podporu fanoušků a vždycky měli, málo platné. Dav zpíval s nimi, reagoval, jak se od něj očekávalo a má vlajka putovala z ruky do ruky, každý si chtěl zamávat, to už patří ke koloritu koncertů Waltari na Vostrově a tak jsem ji i letos půjčovala všem těm rozdováděným lidem. Přídavků přibývalo, díků z úst frontmana Vostrovanům také a tak si i tentokrát mohli členové Waltari říci: Naši Vostrované nám rozumí! Moc ráda bych řekla, tak za rok zase na Vostrově!… No uvidíme, nechám se překvapit, ale třeba budu moci říci: dobří Waltari se vracejí.