Tuhle hru jsem absolvovala na její pražské premiéře v Žižkovském divadle Járy Cimrmana a bylo plno. Seděla jsem vzadu se svou maminkou, bylo Kateřiny a tak jsem byla svátečně naladěná a trochu nervózní, ale to už nějak patří ke mně. Od herců, co v tom kuse vystupují jsem věděla, že je to legrace a že se u toho strašně fyzicky nadřou. Jenže taková legrace je na divadle trochu ošemetný termín a nejinak tomu je i v případě Autobusu. Už úvodní etudka pana Typlta na téma jak se co možná nejbezpečněji posadit na sedačku v hromadném dopravním prostředku napověděla, že se budeme mít čemu smát. K Rozumnému muži v baloňáku si během chvilky přisedne Venkovan a smích se dere ven z úst dál a dál. Dalším cestujícím je Virtuóz, vláčející s sebou violoncello (větší část hry mylně nazývané velkými houslemi, což majitele přivádí k šílenství). Pak nastoupí Nerozumný – fanoušek fotbalu a za ním Nezodpovědný, který ve finále bude jako jediný schopný vyjednávat s odhodlaným řidičem, který jako by razil teorii, že už je mu všechno jedno. Řady cestujících posílila ještě Žena a Muž, který je ze strachu, aby ho někdo nepoznal převlečený za kohouta. Autobus už je skoro naplněný a uhání kamsi tmou. V průběhu jízdy, která poměrně rychle začne ztrácet původní směr a nabere nový, poněkud překvapivý a kolem chleba se točící, nastoupí ještě Zamilovaný a Zamilovaná, aby doplnili už tak velmi nesourodou společnost. Vesničan stále odchází a zase se vrací, protože tenhle autobus nejede po své trase, ale hledá otevřené pekařství, kde by se ještě dal koupit chleba.
Mezi cestujícími zavládne napětí a celou situaci chtějí řešit. Napovrch postupně vyplouvají všechny veskrze negativní emoce strachem počínaje a sobectvím konče. Už od poloviny hry má člověk strženou bránici, ale zároveň si čím dál víc uvědomuje, že ta hra vlastně vůbec není k smíchu. O autorovi hry nevím víc, než jsem si přečetla v programu, ale aniž bych se do něho musela dívat, mi bylo jasné, kdy tahle hra vznikala a jaké bylo rozpoložení společnosti, o které to Stanislav Stratiev psal. Posádku autobusu čím dál tím víc ovládá zmiňovaný strach a sobectví, které ohrozí i lásku mezi bezstarostnými nic kolem nevnímajícími milenci. Strach, jako nejsilnější emoce… Strach z toho, co je Rozumný zač, proč a jak mluví o věcech o kterých mluví, strach Muže, který cestuje v kostýmu kohouta i Ženy (jeho vlastní ženy), kterou vydává za svou spolužačku, protože má strach… Nerozumný se bojí, že nestihne fotbalový zápas, ale proto, že větší část představení leží na podlaze imaginárního autobusu omráčený imaginárním heverem, je tohoto pocitu na delší čas ušetřen. Virtuóz si zoufá, že nestihne nahrávání a milencům je všechno zdánlivě jedno, mají jeden druhého, dokud je nerozdělí zdivočelý zbytek cestujících v sobecké touze vyřešit svou zoufalou situaci. Nejklidněji působí Nezodpovědný, který nástrahami v tom podivném dopravním prostředku proplouvá s drzostí a na zmatku a strachu ostatních dokáže profitovat, a pak vlastně ještě Vesničan, který se chová odevzdaně a celou situaci přijímá klidně až pasivně a do děje výrazněji zasáhne až když se vyostří ona bojová hra o chleba, který se začne přerozdělovat mezi cestujícími, protože je to jediný možný způsob, jak zvrátit průběh cesty. Tehdy ovšem strach definitivně prohrává se sobeckostí a dojde ke sporům, které vyvrcholí až otevřenou agresí a inzultací Rozumného. Je nařčen, že je to všechno jeho vina. Nejen že naváděl ke lhaní, ale nepřiznal, že má chleby dva a co hůř, měl v aktovce dokonce i housku!… V tu chvíli ale do děje vstupuje řidič, aby zabránil zabití Rozumného a rozhodne se autobus otočit a vrátit se zpět.
Divoká jízda končí. Herci si mohou oddechnout. Iluzi, že byli vydáni na milost a nemilost pološíleného řidiče sehráli dokonale. Byl to koncert pro oči! Všechny ty pády při prudkém brždění, visení na madlech při projíždění zatáček, ztráta rovnováhy při rozjezdu i prohazování si míst k sezení se ve zběsilém tempu střídalo v dokonale sehrané choreografii pohybů, pádů, uhýbání, naklánění a já nevím čeho všeho ještě. Když jsme odcházely z divadla, otočila se na mě máma a řekla: Ti musí být úplně vyřízení! Lépe bych to neřekla. Každopádně i já byla tak trochu vyřízená, protože mi ten divný pocit, který Vám po takovém představení zůstane v hlavě nebo v duši, nedal pokoj a dloubal mě mezi žebra jako kůrka tvrdého chleba. Když si mi pak uvaděčka divadla domovské scény postěžovala, že starším lidem se ta hra moc nelíbí, došlo mi, že asi vím proč. V listopadu 1989 mi bylo čerstvých čtrnáct a i když jsem už dost věcí chápala, nechápala jsem zdaleka tolik, kolik by bylo třeba. Je docela dost možné, že těm dnes starším lidem tahle hra otvírá staré rány a připomíná jim jejich vlastní strach, pasivitu nebo bránění svého bochníku chleba za každou cenu, o houskách ani nemluvě. Svědomí je totiž strašná věc, vím o tom své….
Stanislav Stratiev – Autobus (1982)
Nikolaj Penev – režie
hraje divadlo A. Dvořáka Příbram
Rozumný – Lukáš Typlt
Nerozumný – Jiří Weingärtner
Virtuóz – Stanislav Jiránek
Zamilovaný – Vladimír Senič
Zamilovaná – Petra Duspivová
Nezodpovědný – Jan Novák
Muž – Robert Tyleček
Žena – Milena Kleinerová
Vesničan – Zbignew Kalina
Řidič – Karel Čech