No, tak věděla jsem toho o nich trochu víc, třeba to, že hranatá es v názvu kapely nemají s nechvalně proslulými jednotkami nic společného, zvlášť když oba zakládající členové kapely pochází ze židovských rodin a jejich rodiče byli více méně nepříznivými historickými okolnostmi nuceni do Ameriky odejít. Také jsem věděla, jaká mají maskování na obličeji, znám pět jejich písniček (i když podle názvů ne), věděla jsem, že „Demon“ chrlí krev, bylo mi jasné, že na podiu bude vybuchovat hromada pyrotechniky a že to celé bude blyštivý černo-bílo-stříbrný cirkus, jaký jsem ještě neviděla. Bylo mi jasné i to, že narozdíl od některých mých oblíbenců této věkové kategorie, budou vypadat „dobře“ protože díky maskám nebude poznat, zda sešli moc nebo jen trochu. No, když už jsem měla možnost to vidět na vlastní oči, uznejte, že jsem si to nemohla nechat ujít, i když Kiss vlastně vůbec neznám.
Přišla jsem k O2 aréně, našla vchod, co náležel vstupence, prošla něčím, co bych přirovnala k celní kontrole na letišti a samoobslužně jsem se vpustila turniketem dovnitř. No a pak jsem se ztratila. Když ona je ta hala kulatá! Kdybych šla počtvrté za roh, bylo by mi jasné, že jsem už jednou dokola, ale takhle? No, zeptala jsem se, kde najdu svůj sektor a byla jsem vyslána vzhůru, což mě trochu překvapilo. Tak jo, pasovou kontrolou jsem prošla, teď už jen ten mezigalaktický výlet, myslela jsem si, když jsem stoupala k výšinám. Docela mě překvapilo, že mám úplně tu poslední možnou řadu, dál už byl jen strop. Usadila jsem se a o řadu níž pod sebou objevila kolegu z bývalé práce. Bydlíme teď ve stejném městě, tak jsme se zaradovali, že pojedeme domů ve dvou. Vzhledem k tomu, že jsem přišla pozdě, nevím, jak se jmenovala předkapela, ale na obřím podiu zběsile pobíhala partička mladých hubených hochů v černém. Upřímně, tomuhle jsem už odvykla. Jasně, že mí milovaní rockoví dinosauři oplývají na svůj věk ještě poměrně velkou hybností, ale právě jen na „svůj věk“… Tihle tam běhali. Zpěvák slezl po bednách k lidem, kytarista přebíhal přes podstavec bubeníka a mě ty sportovní výkony na podiu trochu znervózňovaly. Asi jsem se víc těšila na postarší týpky jako vystřižené z trochu ulítlýho komixu a jejich úderný, zatraceně hlučný a náležitě okořeněný rock´n´roll.
Podium zahalil černý závěs s obřím nápisem Kiss. Joj, a je to tady! Show se vším všudy! napadlo mě, pohodlně jsem se posadila a čekala. Publikum hluboko pode mnou řičelo. Závěs se snesl k zemi a na plošinách na podium sjela kapela i bubeník, jako by přistávala kosmická loď. Odolala jsem pokušení se rozesmát. A je to tady, rockové sci-fi ve staniolové úpravě! pousmála jsem se. Jasně! Všechno bylo tak, jak jsem si matně pamatovala z doby studia na gymnáziu. Neposlouchala jsem je, ale v povědomí mi uvízly fotky a takový ten hlavní vjem, který zůstane každému, kdo se s Kiss setká alespoň vizuálně. Bože můj! Vypadají jako by jim ty oblečky navrhoval George Lucas, když dělal na první řadě Hvězdných válek! napadlo mě, hned po tom, co jsem si v duchu položila otázku: Co tady vlastně dělám?… Ale jak hráli uvědomila jsem si, že vlastně asi ani nebudu chtít odejít před koncem a nemohla za to ani tak skutečnost, že bych kvůli předčasnému odchodu musela zvednout půlku desáté řady v sektoru 413, což by se rovnalo pokusu o sebevraždu. Fanouškové Kiss jsou totiž strašně disciplinovaní, vychovaní a věrní. „Hvězdné dítě“ (jak jsem se dozvěděla, každá maska má jméno a tuhle nosí jeden ze zakladatelů, zpěvák a kytarista Paul Stanley) dirigovalo publikum a dělalo si s ním, co chtělo. Masa lidstva to byla šílená, ale zcela tvárná a pokynů dbalá. Hala byla zaplněná snad do posledního místa a všechno šlo, jak mělo. Petardy, dým, vysoké podrážky, kostýmy, gesta, frenetický dav… jednoduše podívaná, jak se na Kiss sluší a patří! „Kočičí muž“ (Eric Singer, mimochodem omen nomen, zpívá fakt dobře), který se během sóla opět vznesl i se svou soupravou bicích, která by stačila pro tři až čtyři rockové bubeníky ne úplně zanedbatelných jmen, na mě udělal vážně dojem. Kytarista „Space Ace“ (Tommy Thayer), vypadal v oblečku nejvíc jako oživlá postava z již zmiňovaných Hvězdných válek, ale krotil kytaru (mimo jiné také vystřelující rachejtle), až mi běhal mráz po zádech; hrátky se zpětnou vazbou takového kalibru jsem už dávno nezažila. No a pak pochopitelně s basovou kytarou řádící „Demon“ (druhý z původních členů Gene Simmons), který pochopitelně plival umělou krev a vyplazoval skutečný jazyk. Zapomeňte, že jste kdy viděli něco podobného! Obří jazyk v logu Rolling Stones je proti té mimozemské hříčce jen ubohý kočičí jazýček z čokolády. Jak tohle může narolovat zpět do pusy? přemýšlela jsem. No a pak už to šlo ráz na ráz. Ohňostroj, vyjíždějící části podia, na kterých na dvaceticentimetrových podrážkách poměrně pevně stály jak Gene Simmons, tak Tommy Thayer, umělý kouř, umělá krev, vznášející se Démon i poletující Hvězdné dítě. Tehdy jsem doopravdy zůstala sedět s pusou dokořán. Věděla jsem, že pódiová show je propracovaná a léty pilovaná. Když si více méně založíte image na tom, že vystoupíte s divadlem jako je tohle, nemůžete pak po letech přijít v texaskách a triku a říct Čau Praho, tak jsme tu. Ale vytáhnout Simmonse do takové strašné výšky? No, on na mě zapůsobil i let Stanleyho nad hlavami diváků až ke zvukaři a zpět. Půl koncertu jsem si říkala, na co tam asi je ta plošina s malými odposlechy, ale takovou odpověď jsem nečekala. Ve finále jsem byla zcela uspokojená i já, jako absolutní neznalec Kiss. Padlo všech pět písniček, které znám, vybuchovaly další a další petardy, lítaly rachejtle, do vzduchu bylo vymrštěno mnoho kil papírových konfet a show, která už dávno není tak horrorová, jako spíš pietně udržovaná, spěla ke zdárnému konci. Nikdo si nevymkl nohu v botách kategorie „dvanáct výronů během deseti vteřin“, nikdo nespadl z podia, nikoho netrefila zábavná pyrotechnika v akci… i takové věci mě během jejich vystoupení napadaly. Ale z toho bylo jen vidět, že o nich nic nevím. A tak jsem tleskala a říkala si: Ou! To bylo lepší, než jsem čekala! Klobouk dolů, pánové! a to určitě platilo i pro dokonale sehraný tým pomocníků, techniků a jiných pobíhačů, zajišťujících plynulost programu na podiu.
Kolega z minulé práce se na mě otočil a řekl jen: „Máme čtrnáct minut na to, abychom stihli vlak.“ A tak jsem to vzala jako výzvu. Oba jsme se směle a neohroženě probíhali mezi davy šinoucími se k východu a já někde za sebou zaslechla kus hovoru dvou mužů. Jeden si stěžoval, že minulý koncert byl lepší, ale na dalších pár metrech jsem zaregistrovala ženský hlásek, co prohlásil, že to bylo naprosto super. Těžko říct, neumím posoudit sama, ale mě se to líbilo. S kolegou jsme se prodrali před halu a jak jsme se dostali z dosahu davu, dali jsme se do běhu. Oba jsme se pak ve vlaku smáli, že jsme z toho koncertu vystřelili, jako ty barevné rachejtle. Přiznávám, že to nebylo úplně nejdůstojnější zakončení vystoupení legend, jako jsou Kiss, ale co by člověk dělal hodinu a půl do dalšího vlaku ausgerechnet v Libni po tom, co dostal takový třeskutě hlučný a nezapomenutelný polibek na dobrou noc?