Další možnost přišla v podobě malého hrubosrstého pejska, který se ke mě připojil když jsem šla běhat. Byl čisťounký, nevypadal podvyživeně a nedal se setřást. Tak jsem ho vzala domů, protože zrovna pár hodin před tím jsem byla svědkem srážky auta s malým pejskem. Tentokrát jsem narazila na odpor jen u mámy. Táta byl poměrně svolný myšlence, že bychom mohli mít psa, i když jsme nakloněni fenkám, a nevadilo ani to, že měl uši dolů. Nějak jsme totiž došli k názoru, že kříženci s ušima nahoru jsou pro naši rodinu nejlepší variantou. Jenže ani tenhle nápad neprošel a tak ho táta druhý den se slzou v oku odvedl městským strážníkům, kteří ho odvezli do útulku. A já začala brečet… A brečela jsem jako šílená jeden celý večer, až to moje kamarádka nevydržela a zavolala do onoho útulku, aby zjistila, že pejska si sice vzít můžu, ale musím nechat kontakt, protože původní majitel má čtrnáct dní na to, aby se o něj přihlásil. Představa, že mi to nádherné zvíře někdo bude brát byla děsivá a tak jsem řekla, děkuji, zavolám za dva týdny.
Za dva týdny mi řekli, že si psa vzali původní majitelé. No a tak jsem začala brouzdat po webových stránkách psího útulku v Praze – Troji. A v tom ji vidím! Něco tak dojemně ošklivě krásného, že až se dech tajil. Nebohá, čtyři roky stará fenka dostala nelichotivou přezdívku Mrs. Yoda. Narozdíl od Mr. Yody z Hvězdných válek nebyla zelená, ale tvarem uší i výrazem mu byla velmi podobná. Zavolala jsem tam a dozvěděla se, že fenka je čipovaná a že se hledá majitel. Ano, pochopitelně že se našel a vzal si Mrs. Yodu zpět. Nevzdávala jsem to a i nadále sledovala stránky trojského útulku. V srpnu se pod číslem 1979 objevilo bílo-rezavé cosi, co vypadalo jako by mělo alespoň jednoho rodiče lišku. Nelenila jsem telefonovat a odpověď byla stejná jako v případě Mrs. Yody. I tahle treperenda byla čipovaná. Pán mě ale navedl, abych to prostě průběžně zkoušela, že třeba majitel nakonec řekne, že ji nechce. Jenže kdo by nechtěl takovýho tajtrdlíka?! zoufala jsem si v duchu, ale cvičně jsem tam volala tak jednou do týdne.
V úterý šestnáctého října ráno jsem si všimla, že u fotky bílo-béžové fenečky zmizel nápis – hledá se majitel – zvednu tedy sluchátko a volám, abych se dozvěděla, že majitel konečně řekl, že ji nechce, ale že si pro ni někdo už jede, tak když budu rychlejší, dají ji mě. Byla jsem v práci, ale ředitel se měl vrátit až za dvě hodiny. Domluvila jsem se s kolegy a vystřelila, jako by mi za patami hořelo. Na zastávce Nádraží Holešovice jsem byla za deset minut, ale pak mě zastavil fakt, že jediný autobus, co mi jede k útulku, měl jet až za hodinu. Nevzdala jsem to šla se podívat na vlak, protože ze zastávky Praha – Sedlec jsem mohla zkusit použít přívoz. Ale vlak jel také až za tři čtvrtě hodiny. Tak jako tak bych v tomhle závodě první nebyla a tak jsem se vrátila do práce. V poledne jsem ale znovu zavolala do útulku a bylo mi oznámeno, že treperenda tam pořád je. Zvedla jsem znovu sluchátko a zavolala tátu, co by řekl tomu, kdybych večer domů přivedla psa. Souhlasil. Mámu se mi sehnat nepodařilo, ale její kolegyně mi můj záměr schválila za ni.
Počkala jsem tedy na autobus a jela si pro lištičku. Nikdy jsem nebyla v žádném útulku a tak jsem se chovala dost zmateně a na všechno jsem se ptala. Pán který mi ji měl ukázat mi téměř domlouval, že to není pes, ale divoch a že mi z bytu udělá kůlničku na dříví a že mě varuje, ale já trvala na svém, chtěla jsem ji alespoň vidět. Třeba nakonec řeknu nezlobte se, ale tohle opravdu nepůjde, ale to jsem nemohla vědět. A tak přivedl něco, co se zmítalo na vodítku, skákalo, doráželo na všechny lidi i psy okolo a vyloženě se to smálo na celý svět. Upoutat její pozornost byl nadlidský výkon, ale naštěstí jsem v práci sebrala jeden tenisák, tak jsem jím pinkla o zem a liška mě zaregistrovala. Skákala mi málem do výše ramen a to nejsem žádný skrček, na ženskou! Sehnula jsem se k ní a přemýšlela. V tom mi zazvonil telefon. Volal mi táta, že prý, zda už mám psa. Popravdě jsem přiznala, že se rozmýšlím. A tak jsem mu ho popsala a on se mě zeptal, jestli je ten pes veselý. Usmála jsem se a odpověděla: Ten je veselý, až tě to bude mrzet! Zasmál se a řekl, že v tom případě ho mám vzít. Na otázku, zda má uši nahoru jsem odpověděla částečně a zničenému pánovi, kterého smýkala na druhém konci vodítka jsem řekla: Tak jo, já ji chci. Vyplnila jsem papíry, zaplatila očkování, koupila červené vodítko a červený obojek (konečně je to psí slečna, ne?) a byla poučena, jaký formulář mám kam poslat. Dostala jsem potvrzení, že mám psa z útulku, abych byla oproštěna poplatků za psa na jeden rok, až ho přihlásím u nás, vzala jsem červené vodítko s béžovo-bílo-rezavým šíleným psíkem na konci a šla.
Vážně mě překvapilo, jak to bylo snadné. podepíšete pár papírů a jde se. Seběhla jsem k řece a viděla odjíždět přívoz. Pán na mě zavolal, zda chci jet také a vrátil se pro mě. Vystoupila jsem na druhé straně a s psíčkem klidně cupitajícím po mém boku jsem šla na vlak. Čert ví, co se jí muselo toho dne honit hlavou, ale jisté je, že ji mám doma a varování pána z útulku, že mi z bytu udělá kůlničku na dříví se nepotvrdilo. To že se větší část dne nezastaví je sice pravda, ale náš první pes byl taky čipera. Tohle je navíc tak osmi měsíční puberťačka, takže co bych chtěla, že? Každopádně je učenlivá, chodíme na dlouhé procházky a bavíme jedna druhou. To je nějakých psích kusů, to je nějakého skákání, vrtění ocasem, hrabání tlapičkami a kousáním tenisáku! Včera objevila, že honění myší ve škarpě je náramná zábava a tak se tomu věnovala asi půl hodiny a dnes už si z větší části ochočila i mou mámu. Nechápu, jak jsem mohla být bez psí společnosti bezmála tři roky! Nechápu, jak někdo mohl něco tak živého a úžasně přátelského odmítnout, ale jedno vím určitě, i když mám půl roku na to ji vrátit, toho, že by se tak stalo, se opravdu nebojím. A rozhodně se nebudu řídit ani vtípkem pána z útulku: Máte sice půl roku na to, si to rozmyslet, ale prosím vás, to ji raději snězte! Nemůžu si pomoci, ale jsou chvíle, kdy si myslím, že by to samou láskou nejraději udělala ta psí duše se mnou.