V Příbrami jsem byla jednou a pochopitelně jen proto, abych se vysápala k poutnímu místu a doplnila si tak své vzdělání a kulturně historický rozhled. Divadlo A. Dvořáka se strašidelně tyčilo nad schodištěm pod kterým jsem stála, ale ve mě už nebyla ani bázeň, ani pochybnosti. Cítila jsem spíš respekt a tak jsem plná očekávání vkráčela do prostor Malé scény. Veškerý respekt z velké budovy byl ten tam, protože jsem si musela dát pozor, abych o něco nezakopla a nepřerazila se. Usadila jsem se do čtvrté řady a čekala. Toho památného sobotního odpoledne dávali Rychlé šípy, takže jsem věděla, do čeho jdu a že si asi náležitě procvičím bránici.
Představení začalo velmi svižně a velmi slibně. Když se na scéně objevil můj druhý víkendový kolega, praskl mi už konečně se hojící koutek. Krev jsem zastavila kapesníkem a dál se řehtala a smála a svíjela a otírala krev. Nemá cenu tu rozebírat děj nebo notoricky známé postavy, jen musím říci, že kdo zná komix, bude velmi mile překvapen, jak věrné kopie kreslených hrdinů i záporňáků se ve zběsilém tempu střídajících se scén prohání po podiu. Bavila mě věrnost předloze, navržení scény i celé to pekelné parodizování o které si (zavilí příznivci Foglara laskavě prominou) Rychlé šípy tak trochu hlasitě říkají. Prochechtala jsem se ke konci představení a s povděkem jsem přijala pozvání k posezení v jednom z místních podniků, dá-li se to tak nazvat.
Poslední autobus z Příbrami jsem statečně doběhla a dorazila do Prahy jen tři minuty před odjezdem vlaku mým směrem. Pokrčila jsem rameny a vyrazila jsem na metro s tím, že za hodinu jede další, tak co?… Jenže všechno to hezké a příjemné, co jsem nechala nějakých šedesát kilometrů za sebou, se podezřele rychle vytrácelo, protože noční Praha na mě zaútočila všemi dostupnými zbraněmi – žebrajícím opilcem počínaje a podivně vyhlížejícími individui na nádraží konče. Toho pána, co ležel naprosto tuhý za automatem na kávu jsem si nevšímala; tím že tam jen tak ležel s batohem pod hlavou na mě dojem nebezpečí nedělal. Ale všeobecně vzato se mi na nádraží přestalo líbit a hrozilo mi, že ten pocit spokojenosti a dobrého naladění rychle ztratím. Zoufale jsem se rozhlédla kolem, měla jsem tři čtvrtě hodiny času…
Vyšla jsem před nádraží a zamířila ke kavárně Arco. Genius locí toho místa byl sice porušen poměrně ne úplně korektní renovací, ale jinak mám to místo moc ráda. Vzala jsem za kliku a překvapivě měli otevřeno. U vchodu byla cedule – Živá hudba, vstup 50,- Kč – nikdo po mě nic nechtěl, tak jsem šla dál. Sedla jsem si ke stolu, kde jsem jen několik týdnů před tím seděla s pánem, kterého jsem jen před pár hodinami viděla v roli dvou výrostků, Vinetua a Dlouhého Bidla. Rozhlédla jsem se po obsluze, že si jako dám ještě kávu a když jsem přivřela oči, úplně jsem viděla mladého muže, jak proti mě sedí, vypráví mi o výpravě na ryby a sem tam mi přes stůl pošle okouzlující úsměv. Obsluha nešla a já se pomalu zasnila. Nebylo těžké představit si ho, ještě před hodinou jsem s ním mluvila! A tak si tak sedím a vybavuji si detaily jeho tváře a všechny ty drobnosti, které obvykle člověk ani nevnímá. Jenže já nebyla v obvyklé situaci a navíc si i v obvyklé situaci všímám věcí, které ostatním nepřijdou hodny pozornosti; asi je to nějaký druh zlozvyku nebo co. Na chvíli jsem zavřela oči, abych měla více klidu na to vybavit si i jeho aristokraticky jemné ruce s dlouhými prsty a… Smím prosit? To nebyl hluboký uklidňující hlas, který patřil ke všem těm úsměvům i vznešenosti velkých rukou. Zamrkala jsem a zmateně jsem zvedla hlavu. U stolu, u kterého jsem seděla s programem divadla, na jehož titulní straně byla fotografie muže, který mě větší část večera zlepšoval náladu jen svou přítomností, stál postarší gentleman a žádal mě o tanec. Zmateně jsem ze sebe vyrazila Ale já jen čekám na vlak. Nehnul brvou a odpověděl mi něco ve smyslu, že mi tedy to čekání ukrátí.
Nezmohla jsem se na další odpor. Vstala jsem a šla tančit. Kdo mohl vědět, že se mé oblíbené Arco o víkendu mění na tančírnu?… A tak jsem si nakonec ještě zatančila. No, zatančila… Lodičky jsem měla v batohu, ale ten gentleman mě zaskočil natolik, že jsem šla na parket v cestovních červených semiškách, které jsou zbytečně široké, protože mám přímo panický strach z vystouplých metatarsofalangeálních kloubů. Trpěla tím moje babička a já se příšerně bojím, že to budu mít také, takže nejraději chodím bosky a nebo v botách, které ani náznakem netlačí na výše zmiňovaný kloub. Na chůzi sice ideální, ale pro tanec poněkud zoufalé. Nicméně, jak jsem řekla, pán byl gentleman a nestěžoval si, já si připsala další lehce neuvěřitelnou příhodu, stihla vlak a když jsem zavřela oči, viděla jsem i ty velké ruce Dlouhého Bidla, jak svírají kočičí pracku.