A tak si tak sedím v setmělém pokoji a zírám na aranžované fotografie poloprázdných pokojů s masivním dřevěným ostěním, se zlatavě okrovými tapetami s velkým vzorem a starožitným mírně omšelým nábytkem, na kterém pózuje starožitný a mírně omšelý pán. Má za sebou čtyřicet let řádění a není to na něm vidět. Vůbec nevypadá jako rocková ikona. V kultivované oduševnělé tváři a důstojném držení těla byste jen těžko hledali bouřliváka a divocha. Jenže ať už vypadá jako gentleman z vyšších kruhů, je pořád majitelem jednoho z nejosobitějších vokálů v rockové historii vůbec. Ano, řeč je o panu Ianu Gillanovi, který po bezmála dvanácti letech vydal sólovou desku. V tomto bodě bych se asi normálně zarazila. Chovám toho muže velké úctě hraničící až se zbožňováním a když se mi poštěstí ho vidět na vlastní oči, obvykle propadám bezbřehé euforii, ale pokud jde o jeho sólovou tvorbu, je to v háji. Alba ze sedmdesátých let jsou pro mě záhadou snad i pro jazzový nádech a patrně je prostě jen nechápu. Desky z osmdesátých let jsou diskriminované mou alergií na hudbu z této dekády všeobecně (asi jsem se s tímhle postižením už narodila, protože z osmdesátek zvládám jen Waltari a R.E.M. zbytek je pro mě nestravitelný). A pak tu je pár desek, které mi nějak nic moc neříkají. Je tam pár věcí, které se mi líbí, ale zřídka je to alespoň půl alba. Přelom nastal až se záznamem z živého vystoupení v Anaheimu z roku 2006. Pokud se dá radost slyšet, z té desky se na Vás valí s každou notou jako povodeň. Evidentně se všichni na podiu i pod ním nehorázně bavili. Navíc jsem nedávno zaujala kladný postoj k Michaeli Lee Jacksonovi, který doprovází a autorsky se podílí i na projektech pana Gillana a i když nedokážu posoudit, jaký je jako kytarista, hudba kterou dělá, mě baví.
A tak si tak sedím v setmělém pokoji a už poněkolikáté poslouchám One Eye To Morocco, která mi dnes přišla poštou. Prázdný nenápadný obal se povaluje na koberci, zatímco přehrávač točí dokola pestrou směsici dvanácti písní. Tři čtvrtě hodiny v režii okouzlujícího uličníka, který koncertování s Deep Purple nazývá denním zaměstnáním (což není nadsázka) a natáčení sólové desky příjemnou dovolenou. Jak to, že se mi tahle deska líbí? Je to snad její stylovou nevyhraněností a nebo věkem autorů? Staří lidé jsou přeci zajímavější, ne?
Jména tvůrců u skladeb znám už ze zmiňovaného anaheimského živáku a stejně jako drtivá většina Gillanových sólových projektů, ani tenhle nezní na první poslech rockově, i když je to vlastně všechno jen rock´n´roll. Najdete tu od saxofonu, přes cello až po Gillanovu oblíbenou foukací harmoniku. Potkáte tu rockovější nádech, bluesová kolíbání, dotek etniky i soulu. Pokud jde o zpěv, je to s ním jako s tím zbytkem. Tahle deska Vás vezme na projížďku od hlubokého sametového pomazlení až po charakteristické slavné žiletky a i když se léty a neustálým používáním trochu otupily, přeci jen ještě zastanou svou práci aniž by tahaly. Musím přiznat, že tomu pánovi skutečně nechybí nic podstatného stejně jako lidem, kterými se obklopuje. One Eye To Morocco působí svěže i hutně, oduševněle i rozverně a určitě ji její tvůrci nestvořili proto, že museli, ale že chtěli. Prostě Gillan, jak ho mám ráda a jak ho obdivuji. Vtipný, inteligentní, veselý a charismatický chlápek s nestárnoucí duší, kterého zatraceně baví to, co dělá. A ať mi nikdo neříká, že porcelánové zuby a šediny nemohou být sexy!