Pokud si
vzpomínám, slyšela jsem tu desku několikrát, ale ne a ne se do ní zaposlouchat.
Je to záznam vystoupení kapely, kterou jsem neznala a to také udělalo své.
Přiskříplý vokál a melodie, které mi nezůstaly v hlavě déle než pár minut
byly odsouzené k zapomenutí. Jenže co osud nechtěl, v pokročilém věku
jsem objevila kouzlo a půvab klasického rocku a s ním se do mého života
vplížil i Jimmy Page. Když jsem pátrala po jeho sólových projektech, objevila
jsem skvostný živák Live At The Greek, na kterém skladby Led Zeppelin hraje
sice Jimmy Page, ale za vydatné podpory americké partičky The Black Crowes,
takže tentokrát nezapomenutelné skladby nazpíval vyhublý, u mikrofonu sebou
zběsile mrskající Chris Robinson (bratr VRÁNA1). Nevím, jak přesně funguje moje
hlava, ale jak jsem zaslechla ten nezvykle posazený, místy zbytečně ukřičený
vokál, hned jsem věděla, odkud vítr fouká… A pak že ta deska měla být
zapomenutá! Bože! Ten hlas jsem neslyšela dvanáct let!… A najednou to
bylo zpět. První skladba starého bezejmenného cédéčka se vynořila z hlubin
vzpomínek a v tu chvíli jsem věděla, že už dozrála doba, kdy bych se možná
dokázala zaposlouchat i do jejich vlastních písní. A tak jsem neváhala
investovat do několika kousků z diskografie The Black Crowes.
Pochopitelně,
že to nebylo ono. To, co předvedli na Live At The Greek z roku 1999 jsem
tam nenašla, protože hodnota hitů Led Zeppelin je nejen neoddiskutovatelná, ale
hlavně časem prověřená. Přes to všechno jsem ráda, že ty desky mám. Vždycky,
když jsem o téhle kapele našla zmínku, tak se o nich obvykle psalo ve smyslu sem
tam dobré, ale spíš průměrné a pokud se nepletu, posledních sedm let nic
nevydali. Já na novou desku Warpaint moc dlouho nečekala. Je to teprve několik
týdnů, co jsem si domů přinesla Three Snakes And One Charm z roku 1996,
takže jsem plynule přešla ze staré na novou. Jen jsem si myslela, že budu méně
překvapená. Tihle chlápci pochopitelně nedělají nic nového. Jasně že tohle jste
slyšeli už milionkrát a možná i od The Black Crowes samotných. V tomhle
hudebním směru už se toho nového moc vymyslet nedá, ale Warpaint je jako byste
vzali to nejlepší z hudebních žánrů, které Vás nějak oslovují a smíchali
je v jednom pytli. Mým uším ta deska zní kompaktně a uceleně i díky
kytaře, která působí většinou tak syrově, že máte pocit, že Rich Robinson
(bratr VRÁNA2) musel při hraní cedit krev z konečků prstů, protože tam měl
snad místo strun natažené ocelové dráty. Přes všechno to, ale na desce najdete
i vyloženě jemné okamžiky. V jedenácti skladbách se postupně
v rockovém balení vystřídá od blues a country až po gospel, ostatně bavíme
se tu pořád ještě o Američanech. Jenže místo extaticky vytržených černých
zpěváků kostelního chóru mám před očima chlápka, co díky havraním vlasům,
výraznému profilu a asketické postavě vypadá spíš jako Indián. Tohle není sytý
černý hlas, tenhle skřípe jako písek pod tvrdými podrážkami! K tomu si do
počtu přidejte ještě sklon bratra VRÁNY1 ležérně protahovat slabiky, jako by
slova byla žvýkačka co se lepí na zuby a máte z toho koktejl, který Vám
zamotá hlavu.
Jasně,
tahle deska není nic světaborného, prostě už to tady všechno jednou (a kdyby
jen jednou!) bylo. Tohle nejsou noví Led Zeppelin, tohle nejsou spasitelé
rocku, kteří ho obohatí o nesmrtelné hity a nezapomenutelné rify, nevymyslí
nový hudební styl, nestrhnou žebříčky poslouchanosti, ale rozhodně rockerovo
ucho potěší čistotou projevu. Nečekejte složité aranže, nečekejte komplikované
kompozice, tohle je muzika oškrábaná na kost, energická, těžkopádná, vzletná,
syrová i něžná, pramen čisté vody vytrysklý z kamene bez zbytečných
příchutí a bublinek. Tohle je hudba, kterou ocení asi jen omezený okruh lidí,
ale mě už rozhodně z hlavy tak snadno nezmizí; ostatně dvanáct let si tam
seděla ukrytá a čekala, až i já opráším a roztáhnu černá křídla a nechám se
příjemně vykrákat za uši.