Reklama
 
Blog | Kateřina Václavková

Kristovky za dveřmi a rozum pořád nikde

Už nějakou dobu mě trápila myšlenka, že jsem víc stará, než se mi líbí a tuhle v neděli to nějak propuklo naplno. Vstávala jsem z provizorní postele a krom fyzických projevů naznačujících, že mladost už je asi definitivně v prachu, se přidaly i ty duševní v podobě pochybností o sobě samé. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a vzpomněla si, že student vysoké školy, který nastoupil k nám do firmy, mi říká dobrý den. Když jsem mu po pár týdnech nabídla tykání, uvedla jsem ho patrně do rozpaků, protože se neměl k odpovědi, tak jsem nad tím mávla rukou řka: „Nechám to na vás, jak chcete!“ Není to legrační vykat někomu, kdo je... jenže mě není dvacet tři! Proč si pořád myslím, že jo? A tak jsem se umyla, nasnídala, nasedla do auta a jela na nádraží pro kamarádku. Bylo nádherné babí léto a mě se povedlo ji přesvědčit, že by se se mnou měla projít po lese. Moje kamarádka je doktorka chirurgie a většinu veškerého času tráví v nemocnici nebo po troškách spí. Přišlo mi, že vzít ji na výlet bude vlastně záslužný čin.

Vyjely jsme si do Voděradských bučin, což je kouzelné místo se zajímavou minulostí. Lidí tam bylo jako odpoledne na Václaváku a my si to užívaly! Ne každý doktor musí být nutně seriozní suchar! Šouraly jsme nohy spadaným listím, fotily a vyprávěly si. Také padlo téma – Nepřijde ti, že nám nějak nedochází, že stárneme? – Samozřejmě, že to netrápí jen mě, ale i ji. Shodly jsme se na tom, že drtivá většina našich kamarádů a bývalých spolužáků je zadaných nebo už ve svazku manželském (pár ho již stačilo i opustit) a ne o tolik menší procento z nich má potomka (v mnoha případech i několik). No, to se nám ten výlet teda rozjel, myslela jsem si a chmury mi začaly obletovat hlavu. Jenže pak se to stalo! Klára našla houbu. Otevřela jsem batoh a podala jsem jí zavírací nůž po dědovi, který nosím pro tyto účely sebou. To ji tak naladilo, že sklopila oči k zemi a položila zásadní otázku: „A do čeho ty houby budeme dávat?“ Potlačila jsem v sobě smích, protože mi bylo jasné, že toho v hromadách spadaného listí moc nenajdeme, ale pak jsem se odvážila přiznat: „Mám v batohu papírový sáček,“ Kláře zasvítily oči a já dodala, „Ale je na psí hovínka.“ Chvíli bylo ticho a pak jsme se strašně rozesmály. Smály jsme se dlouho… Já vyndala sáček a Klára do něho srdnatě začala sbírat houby.           

Chmury byly rázem ty tam, protože jsme se okamžitě chytily tématu sáčku. Kolem chodili lidé s koši, jen Klára měla pytlík NA hovínka. Je důležité zdůraznit NA aby to nesvádělo říkat OD…  Kláře se moc nelíbilo, že běhá po lese se sáčkem, na kterém je natištěný pes sedící na záchodě s novinami v tlapkách (na druhé straně byl ještě podrobný návod k použití), ale hub přibývalo a tak opravdu nebylo jiného zbytí. Představovaly jsme si, co si asi myslí lidé, co nás míjejí a zda přemýšlí o tom, proč jsme to po mém malém psíkovi sbíraly v lese a když už jsme to sebraly, proč to vlečeme sebou. Bavily jsme se jako by nám bylo zase šestnáct, bylo nám dobře a víc než čemukoli jinému jsme se věnovaly myšlence na oběd, kterým měla být míchanice z hub přibývajících v sáčku.    

Druhý den jsem šla jako obvykle do práce. Blonďatý student mi i nadále vyká a já se v metru otočila za pánem ve věku mého táty. Byl vážně moc… Proboha! To bude určitě další příznak!… napadlo mě, když jsem si uvědomila, že vrstevníci táty mi připadají jako fajn kluci a vrstevnice mámy jako bezva holky. Ještě cestou domů jsem měla pořád pocit, že je to tragedie. Jenže i to se nakonec změnilo.   

Reklama

Máte pocit, že to lepší už máte za sebou a čeká Vás jen práce a stárnutí v podobě fyzického a duševního chátrání?

Vezměte svou mámu do kina na Hellboye! 

Tak přesně tohle jsem totiž večer udělala. Koupily jsme si nanuka, čokoládovou tyčinku a obě jsme se snažily si vzpomenout, kdy jsme byly v městském kině naposledy. Když zhasly, došlo nám, že víc jak šest nás v sále nebude, což byla první věc, která nás pobavila. Pak tu byl ten film, který je jaký je, ale já ho mám prostě ráda (asi jsem vážně ještě napůl dítě). Máma se myslím docela nudila a možná si i zdřímla, co já vím, bylo tam tma. Ve finále je to vlastně jedno. Důležitá byla spíš cesta domů. Před kinem totiž v řadě aut zaparkovaných u chodníku stálo i jedno policejní a v něm seděli dva příslušníci. Povídám: „Zaklepej na ně, bude legrace.“ Máma nehnula brvou a pronesla: „To oni tu určitě čekají, až půjdou rozběsněné davy z kina, aby je usměrnili,“ začaly jsme se smát a v tom dodala: „Hele, pojď uděláme jim radost! Převrátíme nějakou popelnici!“ výbuch smíchu, který následoval jim musel v autě spustit při nejmenším radar. Tak tohle vypadne z paní, která by měla sedět doma, mazat si klouby mastičkami, užívat důchodu a hlídat vnoučata?!… No, vono to s tím stárnutím asi nebude tak úplně tragický, když o tom tak přemýšlím a taky jsem dostala alespoň částečnou odpověď na otázku, co všechno může být důvodem k tomu, aby člověk povalil a vysypal popelnici.