Hned den na to, jsem se po dlouhé době stavila za jiným ze svých speciálních přátel. Jenyk je v mnoha ohledech silná osobnost a stejně silně znovu a znovu vstupuje do mého života, aniž o to asi sám stojí. Skoro bych to mohla označit i za jakousi osudovost z mé strany, ale to je jedno. Na kus řeči jsem se stavila, jak jsem již naznačila, po velmi dlouhé době a dostala k poslechu něco, o čem byl přesvědčen, že ani nedoposlouchám. Upřímně, nechci vědět, co si o mě tenhle pán myslí, ale vím, co si myslí o hudbě, kterou poslouchám a to mi bohatě stačí. Kvůli britským Reef si mě dobíral poměrně dlouho, a s finskými Waltari jsem si skóre taky nevylepšila. Souhrnně nazývá mé oblíbené vokalisty vřískali a řvouny (i když si možná že „Řvouni“, což je mužský sbor z finského Oulu, by na něj dojem udělali, kdo je viděl, ví, že jsou neuvěřitelní). Nicméně, když mi do mp3 přehrávače nahrával něco, kvůli čemu musely padnout purplovské desky Stormbringer a The Battle Rages On (druhé jmenované ani moc nelituji), byl tajemný jako hrad v Karpatech. A já byla nesmírně zvědavá, protože mi obvykle svou hudbu „nepůjčuje“. Pustila jsem si to, pochopitelně, už cestou k tramvaji. Do hlavy se mi hrnul jakýsi beatboxer, či jak se těm oživlým bicím soupravám vydávající neuvěřitelné zvuky jen na pusu, říká. V tomto ohledu jsem opravdu tabulí nepopsanou. Pak se ozval ženský hlásek a v hlavě se rozjela pátrací akce. Ten hlas už jsem někde slyšela! Pak začaly zvonit zvonečky, ne v mé hlavě, ale ve sluchátcích a já se nemohla zbavit „pocitu vánoc“. Pak se přidal další ženský hlas a pak spousta divných zvuků a tónů. Hlasy střídaly barvu, polohu, charakter a v tom mi moderátor z Jenykova oblíbeného rádia oznámil, že jde o záznam živého vystoupení CocoRosie z loňského roku. Možná vypadám jako ignorant! Možná že mě baví jen dědouškové, co se leckdy jen ztěžka pohybují po podiu, ale CocoRosie ještě znám! Pravda, znám asi dvě skladby, ale znám! I Jenyk a křehké slečny laskavě prominou, ale ve vlaku bylo takové horko a já byla z minulé noci tak unavená… no, prostě jsem po půlce usnula i u tohohle.
Pro mě, jako pro zarytého milovníka oldies a v současné době i rockových ikon sedmdesátých let, je pochopitelně stravitelnější McCartney se svým dětsky rozverným rock´n´rollem. Na druhou stranu musím uznat, že místy až minimalistické pojetí hudby a zcela invenční přístup dvou nevšedních krásek má také něco do sebe. No a abych tedy byla objektivní, vytáhla jsem mámino kolo, nasadila si sluchátka, pustila znovu záznam z koncertu a vyjela s tím, že na kole snad tak snadno neusnu.
Vzala jsem to nejkratší cestou do lesa. Zem byla vlhká a voněla, podvečerní vzduch pomalu chladnul a bylo mi nádherně! Pro mě zcela nezařaditelná hudba, odlišné hlasy, prskající maník, nezvyklé instrumenty a podmanivý klavír mě doprovázely kolem rybníka až k prvním stromům lesa. Sjela jsem z rozbité asfaltky a zamířila k části, kde to mám nejraději. Už po pár metrech mi ale došlo, že něco je jinak. Slezla jsem z kola, servala ze sebe sluchátka a zírala. Kam se poděl můj kousek lesa?! Jak mi tohle mohli udělat?… Sem jsem chodila na panské hříbky, co měly klobouky, jako dlaň! Tady byla nejvyšší tráva a vždycky plná rosy, tady byl přece tak krásný kousek lesa a teď je tu jen rozježděná plocha a stráň plná pařezů ronících smůlu! Ucítila jsem, jak se mi tlačí slzy do očí. Sakra! Sakra! Sakra! Zlostně jsem vytrhla mp3 přehrávač z kapsy, utnula éterické muzicírování, které mně i přes to, že je zajímavé a krásné, nenakopne jako léty prověřená rocková klasika. Nalistovala jsem první desku Deep Purple s Gillanem, která mi přišla pod ruku a protože to mám řazené abecedně, schytal to Abandon… Pánové Michael i Jenyk laskavě prominou, ale v situacích jako je ztráta milovaného kousku lesa je třeba silnějších prostředků, než je radostnost McCartneye nebo originalita CocoRosie. Rychle jsem si nacpala sluchátka hluboko do hlavy, otočila kolo a doprovázena přiskřípnutým vokálem bosonohého uličníka v letech jsem z té měsíční krajiny uháněla co nejrychleji pryč. Naštěstí pro mně, jsou Deep Purple stále ještě tím nejúčinnějším antidepresivem, které zabírá okamžitě, ovšem o jeho nenávykovosti se u mě dá už jen vážně pochybovat.