Už jsem si toho u sebe všimla dávno, že mě obvykle baví v podstatě jasně dané hudební styly a to ty drsnější a divočejší. Jenže takový „čistý“ styl se velmi brzy vyčerpá a začne nudit. Mám ráda špinavou hudbu ve smyslu drobných nečistot stylu. Prostě jako když máte rádi jedno psí plemeno, ale kříženci, co to vaše oblíbené plemeno připomínají jsou Vám vlastně ještě milejší, protože v nich potkáte něco navíc, ale co, to je trochu překvapení. Kříženci hudebních stylů mě baví hodně, ale všeho s mírou. Kenny Wayne Shepherd a jeho band je přesně tím, co potřebuji. Je mladý (i když už ne tak moc, jako třeba Jonny Lang, který mě svého času bavil moc, dokud své blues nezkřížil s jakýmsi popovým čoklem), blonďatý a jeho blues má hodně rockovou příchuť. Dlouho mě bavil a dlouho mi stačil. Jenže pak jsem si poslechla album Burn od Deep Purple. Možná si říkáte, jakou to může mít souvislost, ale má a ani ne tak vzdálenou. Na téhle desce totiž v roli baskytaristy a druhého vokalisty působil jakýsi Glenn Hughes. Kdo ho zná, ať zvedne ruku teď. Přiznám se, že jsem byla v tomto ohledu opravdový negramot. Ano, to já ho neznala, ale nadchl mě svým vokálním projevem, takže jsem začala pátrat a shánět, až jsem konečně sehnala album s názvem Blues. Je staré nějakých čtrnáct let, ale to mi na tom vadilo nejméně.
Tak jo, kouknu na to, jak si pan Hughes představuje blues, napadlo mě, když jsem vkládala cd do přehrávače a netušila, co přesně mě čeká. Nějakou představu jsem samozřejmě měla, věděla jsem jakou barvu má jeho hlas, na co hraje a že je hubený rozcuchaný brunet. Už po pár skladbách jsem došla k závěru, že tenhle pán u mě z pěti možných bodů získal dvanáct. No, myslím že v tomto případě dám přednost stáří před mládím. Chvíli jsem poslouchala s pusou dokořán, chvíli jsem se smála, ale jinak jsem si to náramně užívala. Není blond hezoun, ani už není zrovna mlád a rozhodně se nenarodil jen proto, aby hrál blues. Většinu z těch, kdo mají rádi blues by ta deska pravděpodobně popudila, ale pro mě to blues je, a jaké! I když je zřejmé, že k bluesové fence podlezl vrata velmi mrštný a řádně rockově založený psík. Říkejte si co chcete, je to blues, který má místy správně těžký zadek, dostatečně dlouhé struny, úžasně neučesaný vokál a odpovídající text, ale jinak je to divočina, jakou jsem od někoho, kdo byl chvíli baskytaristou u Deep Purple v podstatě čekala. Tenhle genetický přelet ulice se opravdu vydařil, i když je to z pohledu těch, co vyznávají čisté styly, pořád jenom hudební podvraťák.