Na již zmiňovanou Dejvickou jsem dorazila asi deset minut před sjednaným termínem a ono lilo a lilo a lilo a hřmělo a lilo a když mi začaly vlhnout boty, už jsem byla skoro rozhodnutá poslat M. textovku, že ji čekám na letišti, když v tom se objevila. Sdělily jsme si první dojmy z toho, že vyrážíme na cestu a pak jsme konečně odjely na to letiště. Díky bezplatné službě naší letecké společnosti jsme si nechaly zabalit kufry (tedy ona kufr, já svou letitou a cestami opotřebovanou krosnu) a šly jsme k odbavení. Jak moje tak její zavazadlo bylo něco nad deset kilo, takže žádný problém nebyl. V klidu jsme si došly k bráně, kterou jsme měli nasednout do letadla a setrvaly v dobrém rozmaru i přes to, že jsme se posilnily nepříjemně předraženou bagetou.
Odlétaly jsme z Prahy za ošklivého počasí Airbusem A320 a tak se u mě díky častým turbulencím a hučení letadla začala dostavovat bolest hlavy dřív než obvykle. Upřímně, kafe v kelímku od letušky kdesi nad Baltem opravdu bodlo a to jsem ještě ani netušila, co mě čeká za překvapení na letišti ve Vantě.
Vantaa je hezké malé letiště v lesích severně od Helsinek a už se v něm poměrně snadno orientuji. Našly jsme pás s našimi zavazadly a čekaly, nic zlého netuše. Jasně že jsem žertovala o tom, co všechno se může se zavazadly během cesty stát a kam všude můžou omylem doletět, ale když jsem sundávala z pásu poctivě obandážovanou krosnu, zdálo se, že je všechno v pořádku. Jenže jsem ji musela zbavit plastové ochrany. Odbaluji tedy vrstvy folie a najednou povídám: „Hele, ta krosna je nějaká mokrá." M. pokrčila rameny. Při dalších pár vrstvách jsem větu o mokru zopakovala a než mi mohla M. odpovědět, ucítila jsem pronikavý odér. Otočila jsem oči v sloup: „Sakra! To je ústní voda!" M. se zatvářila trochu otráveně, jako že s tím nadělám, ale pak se závan ústní dezinfekce dostal až k ní a myslím, že pochopila moje zděšení. Připadala jsem si jako dentista na útěku! Bylo to fakt peklo a celou cestu v autobuse do centra (který od loňska nehorázně podražil) jsme se bavily tím, že si musím dávat pozor, protože jsem nasáklá alkoholem, takže jsem vysoce hořlavá. Téma smrduté krosny nám opravdu vydrželo dlouho, vlastně až do konce výletu, ale to předbíhám.
V Helsinkách na nádraží jsme vybalily z krosny, po zbytek cesty potupně nazývané „smrdka", dárky pro naší finskou spojku drahého pana Tuukku a zkontaktovaly jsme se s ním. Za nějakých pět minut dorazil na kole s přilbičkou na hlavě, dal nám toužebně očekávané vstupenky na koncert, já mu předala peníze, na které ani nekouknul a strčil je do kapsy. Dárky si vzal i když si vzdychl, že mu vždycky něco neseme. Bylo na něm vidět, že si strašně přeje aby nám už jel vlak. Když jsme ho ujistily, že ten, ne který jsme původně chtěly jít, dobíhat nebudeme, znejistěl ještě víc. Moc jsme ho nezdržovaly, ale pravda je, že mi někde na půl cesty mezi Helsinkami a Tampere přišla textovka, že s dárky dorazil šťastně domů a nerozbil je. Měl tam totiž mimo jiné také láhev hruškovice. Kafe v hezkém balení, které pořídila M. dostalo bohužel ránu už v krosně „smrdce" během přepravy letadlem.
Dorazily jsme do Holiday Inn a ubytovaly se. Já byla jako v Jiříkově vidění. Poprvé jsem byla v hotelu, který měl víc než tři hvězdičky, ale mé představy o hotelu takové pověsti trochu utrpěly. Hotel byl poněkud okopaný a ošuntělý, ale jinak to byla nádhera! Pokoj poměrně velké rozlohy, půlkruhové okno do ulice se stejně tvarovanou konzolí a topením, koupelna a skříň, kterou jste mohli do koupelny vniknout z předsíně, no prostě nádhera. V pokoji byla televize, konvice na vodu, žehlička, káva, čaj i minibar. Prostě luxus!
První co jsem udělala bylo vyházení krosny na podlahu. Tímto byla „smrdka" vystěhována daleko pod okno a jediná část mé garderoby – šusťákovka (to kdyby bylo fakt zima) – která byla zasažena přípravkem pro dentální hygienu a která tím pádem dostala jméno „smrdka II." se rázem octla ve vyhnanství v opačném rohu a to u dveří do pokoje, kde byl věšák. M. sice namítala, že tím riskuji smrt nebo alespoň mdloby pokojské, ale já to nebrala vážně. Byla to jen ústní voda, ne anthrax! Trochu mě znervózňovalo, že všude po pokoji i koupelně a dokonce i v čelech postele byla zrcadla, ale nakonec jsem si zvykla, i když jsem každou chvíli komentovala neutěšený stav své postavy, vlasů i obličeje. (To je strašný, když se k té bídě vidíte ještě i zezadu!!!).
Myslela jsem si, že dokonale zdrchaná po cestě usnu rychle, ale nějak se mi to na můj vkus, únavu a stále sílící bolest hlavy nevedlo. Podle mého za to mohl hlavně fakt, že noci v Tampere momentálně přílišnou dávkou tmy neoplývají a pak asi také skutečností, že u nás bylo v době, kdy jsem si šla lehnout o hodinu méně. Každopádně ale M. tvrdí, že jsem usnula dřív než ona, protože si pamatuje, že jsem něco kňourala ze spaní, což je u mě prý normální.
Fotogalerie: http://picasaweb.google.cz/KaterinaDP75/Finsko2009