Z rozhledny jsme to vzaly podél jednoho z jezer směr ortodoxní kostel. Nedošlo mi, že mě tam v kraťasech nepustí, ale paní u vchodu mi naštěstí půjčila k těmto účelům připravenou zavinovací sukni. Vytáhla jsem fotoaparát a udělala jednu fotku. Pak display zhasnul a já se proklínala, že jsem druhou baterii nechala v hotelovém pokoji.
Možná kvůli horku nebo z důvodu, že jsem nemohla své kroky i nadále dokumentovat, jsme se odebraly do hotelu a schovaly se tam před žárem. Do města už jsme podruhé nešly. Sbíraly jsme síly na večer a já se snažila bojovat s nervozitou. M. sice dělala co mohla, i když k vyhrožování se snížila jen okrajově, ale mě to stejně nepomohlo. Kolem třetí hodiny odpolední se dostavila obvyklá prudká nevolnost, rychle jsem se začala připravovat, převlékat a M. nezbylo nic jiného, než se jít také nachystat. Myslím, že toho odpoledne jsme byly obě na toaletě asi tak stokrát.
Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme vyrazily na naši pouť dlouhou tři kilometry. Bylo krásně, slunce pražilo a já cítila úlevu, že už jsme alespoň na cestě. Ale když jsme dorazily k hale, zase se dostavila nervozita. Nedělo se tam vůbec nic! Nikde nebyl žádný plakát, nic. Na parkoviště se sjížděla obytná auta a z nich vylézaly rockově odění lidé, ale to bylo tak všechno. Sedly jsme si do stínu pod břízu a čekaly, co bude. Nevydržela jsem to a šla jsem obejít halu. Nikde to zatím na žádný pořádný mejdan nevypadalo, ale když jsem nakonec objevila jeden kamion East Way, která vozí Deep Purple po východní, severní a nevím které ještě Evropě, trochu se mi zase ulevilo. Všude byl ale klid. Vrata do zázemí haly byly otevřené a nikde nikdo.
Vrátila jsem se k M. s tím, že u jednoho ze dvou vchodů už se schází omladina. Zvedly jsme se a šly jsme k nim. Asfalt byl horký a slunce do nás nemilosrdně bušilo jak boxer do pytle. Zeptala jsem se M. za se na mě nezlobí, že jsme tu tak brzy, ale ona řekla, že si to schová na později, až budeme několik hodin trčet před touhle velkou sokolovnou. Začala jsem se smát a téma sokolovny se s námi pak nenápadně táhlo i zbytkem večera.
Seděly jsme tam tak vystavené přiopilé rozdováděné omladině do půl sedmé. Pak se za sklem dveří začaly míhat žluté vesty organizátorů a tak jsem vstala a přistoupila ke dveřím, takže jsem se dostala za dva mladíčky a M. si stoupla ke mě. Znovu jsme si prozkoumaly vstupenky, které měly být ke stání, ale obě jsme na nich měly číslo místa, což nás znepokojovalo, ale nemínily jsme to moc řešit. Kluk, co stál přede mnou, měl číslo 815. Já a M. jsme měly 1139 a 1140. V sedm se dveře otevřely a nenastala žádná tlačenice, jako u nás. Nevytvořil se chumel u vchodu, ale jeden po druhém jsme v klidu vstupovali do haly a dlouhý had lidí v dvojstupu spořádaně stojících napříč obrovským parkovištěm se začal soukat dovnitř.
Držela jsem se svých dvou kluků a za malou chvíli už jsem byla u hrazení a šťastně roztahovala lokty. Malá mladá Finka se na mě koukla a povídá: „Držíš místo?" Já na to: „Jo, kamarádce, nevadí?" Usmála se a povídá, že ho bude držet klidně se mnou. Otočím se a povídám: „To je v pohodě, támhle jde." Jenže jak jsem to dořekla, koukám jak M. míří kamsi dozadu. Zavolala jsem na ni, ale ona nic. Asi mě ani neslyšela, byla to děsná dálka. Pomalu se ke mě šourala plochou a pak popoběhla. Vydechla si, až když byla u mě. Když se uklidnila, vylezlo z ní, že ji tam chlápek ve žluté vestě nechtěl pustit, když má na vstupence místo 1140. Překvapeně jsem na ni koukala. Po mě nikdo už lístek vidět nechtěl a nebo to nestihl, byla jsem odhodlaná získat první řadu stůj co stůj.
Po dlouhém (mě se zdálo skoro nekonečné) čekání se na scéně objevili finští The Mielestones a pustili se do nás s vervou a nadšením. Zpěvák nebyl vůbec slyšet a tak jsme se s M. jen modlily, aby se to samé nestalo, až bude na scéně naše bosonohá hvězda. Uklidňovala jsem se vědomím, že Deep Purple sebou vozí tým svých techniků a pomocného personálu, takže by všechno mělo být jako obvykle perfektní. Nicméně musím ale na adresu předskokanů poznamenat, že i přes absenci vokálu to byla asi ta nejlepší předkapela, kterou jsem za ty tři roky co na tyhle koncerty jezdím, viděla a slyšela. Toho dne to byl můj desátý koncert Deep Purple, takže bylo z čeho vybírat a s čím srovnávat.
Jenže pak přestavěli podium a pořád se nic nedělo. V hale bylo příšerné vedro a dva chlápci se pořád povalovali kolem kláves pana Aireyho. Něco kolem půl desáté na scénu vyšli všemi toužebně očekávaní Deep Purple a rozbalili to v celé parádě. Zpěvák si cestou k podiu ještě zavazoval tkaničku kalhot, které jsme okamžitě nazvaly „tepláky do velké sokolovny" a čekaly, co bude dál. Zvláštní pozornost bych na tomto místě chtěla věnovat skutečnosti, že kapela sebou vozí vrámci onoho týmu zajišťujícího pohodu během tour i člověka, který se jim stará o garderóbu, což vysvětluje vždy načinčaného a dokonale upraveného baskytaristu, klávesistu i kytaristu. Bubeník si s módou moc hlavu nedělá a chodí nenápadně sportovně oblékaný, nicméně se zpěvákem je to jako na houpačce. Zatímco ostatní jsou snadno odhadnutelní co se oblečení týče, pan Gillan ještě stále umí překvapit. Jeho nicneříkajísí šedé tričko a bleděmodro-růžové kalhoty… obávám se, že tou dobou byl expert na oděvy pravděpodobně zamčený na toaletě. Tímto bych chtěla vzkázat všem, které dráždí, že pana Gillana nazývám podle oděvu, ve kterém jsem ho viděla poprvé – "Tepláček", že s tímhle přístupem se té potupné přezdívky nezbaví. Jak jsme ale s M. s hrůzou o chvilku později zjistily, ani frontmana Deep Purple nebylo z mikrofonu slyšet když ostatní hráli a klávesy pana Aireyho hrály jen občas, takže mu u nohou stále ještě ležel nějaký muž a něco tam montoval. Nemohu říci, že bych si ten koncert neužívala. Naopak. Byl to uklidňující pocit vědět, že i když by Gillan třeba větší část koncertu jen sípal, stálo by za to tam být. Kytara pana Morse byla hrůzostrašně nahlas a nerozlučné rytmické duo Glover – Paice byli jako vždy úžasní. A protože se Deep Purple drží modelu něco nového, něco starého a něco improvizovaného, takže o milá překvapení nebyla vůbec nouze.
Trsátka létala vzduchem stejně jako úsměvy, legrácky a děkování. Prý jsme byli úžasné publikum, alespoň to říkal pan Gillan, ale věřte tomu jeho cukrkandlovýmu úsměvu! Trsátko jsem sice žádné nechytla, ale všimla jsem si technika odlepujícího papír se soupisem písniček pana Morse a tak jsem na něj zavolala a on mi ho poslal po ochrance. K této trofeji jsem pak ještě po hodině postávání za halou připojila podpis majitele, drobného blond kytaristy a pak spolu s ostatními sledovala, jak nasedají do minibusů a odjíždějí. Den na to měli hrát v Turecku, tak měli asi hodně naspěch. I jejich nástroje byly naložené během hodiny a odfrčely v kamionu kamsi do noci, která rozhodně nebyla Black, jak se zpívalo v poslední písni přídavku.
Cestu do hotelu jsme si zpříjemňovaly focením „nočního" města a pak se to stalo. M. mě vzala kolem ramen a konečně řekla: „Stejně jsme ale prdlý!" Tak přesně tohle jsem si říkala už několik měsíců, kdykoliv jsem někomu přiznala, že jedu do Finska a proč vlastně. Na druhou stranu jsme si ale musely přiznat, že dojem z těchto akcí má zvyšující se tendenci a že koncert v Praze na začátku května byl jen takovým mžikem. Přirovnala bych to ke kávě na stojáka v bistru na nádraží. Takhle si vyjet někam do ciziny, pobýt tam pár dní, zdomácnět v novém městě a pak si zajít na koncert bylo jako si sednout do lepší kavárny s výhledem na město a vychutnat si to. Byly to pro mě zatím čtyři dny báječných zážitků, věcí k vidění a k tomu navrch jako kafe v lepším podniku – báječný koncert! Šla jsem spát spocitem, že i kdyby se už nic zajímavého do konce našeho výletu nepřihodilo, stálo to za to.
Fotogalerie: http://picasaweb.google.cz/KaterinaDP75/Finsko2009