Ale pak tu máme Fausta divadelního podle velikána německé literatury. V tomhle moje vzdělání značně pokulhávalo. Neviděla jsem ho nikdy a když jsem si na plakátě přečetla, že 7. října bude derniéra Urfausta v příbramském divadle, moc dlouho jsem neváhala. Fausta i Mefista mám tu čest znát osobně, tedy v jejich civilní podobě, pochopitelně, takže to bylo o další důvod víc obětovat půl den a kulturně se obohatit.
Možná to znáte, někdy si představujete notoricky známou postavu a říkáte si, jak by asi měla vypadat, jaké bude mít fyzické proporce a kdo by ji mohl hrát. Najít Fausta v panu Typltovi mi jako těžký úkol nepřipadalo. Pro mě je doktor Faust tajemnou postavou. Byl to vzdělanec a svůdník, zhýralec i lidská bytost hodná když už ne přímo lítosti, tak alespoň zamyšlení se nad jejím osudem. Pan Typlt je štíhlý, vysoký, v obličeji má oduševnělost, v držení těla vznešenost, na podiu se pohybuje sebejistě a rozhodně mu nechybí půvab, který postavě Fausta opravdu nemůže ublížit; ostatně styl, šmrnc a půvab jsou u zhýralého svůdce dost výrazná plus. Mefista si zahrál pan Weingärtner. Toho jsem znala o něco déle a pokud si někoho v téhle roli umím fyzicky představit, pak je to on a tak jsem na něho byla hodně zvědavá. Mefisto je především našeptávač a pokušitel a jako takový může být pochopitelně úlisně mírný a podlézavý, tiše vemlouvaný a nebo prostě agresivně démonický a mírně zlehčující závažnost problematiky podlehnutí pekelnému pokušení, alespoň tak na mě působil Mefisto pana Weingärtnera. Ve finále je to vlastně úplně jedno, zda Faustovi Mefisto navrhuje všechna ta lákadla tlumeným hlasem a nebo hýří gesty, tak jako tak bude vítězem právě navrhující, marně tu čekejte nějaký happyend nebo alespoň naději, že by to s tím pohledným pánem mohlo skončit lépe než špatně. To, že mu větší část představení budete držet palce je taky na nic! Věřte mi, zkoušela jsem to!
Seděla jsem v hledišti poloprázdného divadla strašidelně obřích rozměrů a uvědomovala si závažnost tématu hry i to, jak neradi se dobrovolně necháme vtáhnout do takové hry. Je jednoduší chodit na veselá představení, nechat se bavit nebo hýčkat nějakými milými kousky z dílen pánů dramatiků… Markétčino finále bylo natolik sugestivním voláním o pomoc, že mi na rukou vstávaly chlupy a myšlenky neklidně poletovaly hlavou. Možná už jsem také otupělá vším tím, co vidím a slyším kolem sebe, možná že i já už se záměrně vyhýbám tématům, která mi do duše vnášejí neklid, nebo mě nutí přemýšlet, alibisticky se zakrývám štítem Mám vlastní trampoty a vlastní démony, tak proč bych měla ještě řešit ty cizí? ale na druhou stranu, nešidím se o něco? Proč uhýbat před závažným tématem, když je to jen divadlo? Tohohle Fausta jsem chtěla vidět, protože pánové Typlt a Weingärtner, ale nenapadlo mě, že pak nebudu moci usnout, že budu myslet na to, co jsem slyšela a viděla, že se nebudu moci zbavit mrazení v zádech, že si budu neklidně vybavovat útržky ze scén a že umění všech těch, co se vystřídali na podiu mi dokáže, že to s mou otupělostí a rezignací ještě není tak úplně zlé a že má hlava není jen k tomu, aby přijímala potravu a věděla, který knoflík dálkového ovladače patří ke kterému televiznímu kanálu.
V podstatě asi každý máme v sobě vlastního Fausta i Mefista, i když v jiné podobě. Každý by na chvíli rád podlehl nějakému pokušení, někdy sami k nějakému vybízíme… No to mi ještě tak scházelo! Že by se ještě ke všemu probudilo i moje svědomí? Nestačí, že nemohu spát sama, ještě se přihlásí otázka viny? Jsou tři hodiny ráno! Kdo jiný by měl spát než svědomí!?! Ach jo… Toho Fausta mi byl čert dlužen!… Možná že hned zítra zajdu do knihovny a půjčím si to jako knihu, možná, protože nevím, zda už nemám náhodou propadlou průkazku a pak také nevím, zda si ho budu umět představovat jinak než jako muže s podmanivým hlasem, kterého mám tu čest znát osobně a zda se zbavím Mefista s vizáží zběsilého motorkáře rozverně se prohánějícího po scéně stylizované pitevny.