Ke komixům jsem se dostala během dospívání, ale protože jsem vyrůstala těsně před rokem 1989, zasáhly mě hlavně komixové sešity Kometa, kde mou pozornost nejvíce přitahovaly kresby pana Saudka s dokonalými sexy dívkami a svalnatými muži. Poměrně nedávno mi ale do života vstoupil komixový hrdina z opačné strany a to doslova a do písmene. Zatím co Superman, Spiderman nebo Batman jsou v civilu plaší, nenápadní popřípadě i churaví „chudáčkové" a schovávají se za převleky, Hellboy je velký, červený, silný a nijak se nesnaží maskovat, co je vlastně zač (pomineme-li broušení rohů). Další jeho pro mě tolik přitažlivou vlastností je tvůrce Mike Mignola a to především pro schopnost přejít od detailní kresby po dech beroucí zkratku i jeho specifický smyl pro humor. Najednou jsem měla před sebou komix, jaký moje ruka ještě nedržela a oči nehltaly. Pravda, zatím jsem absolvovala jen pár kousků z jeho dílny, ale to na mém obdivu k němu nic nemění, stejně jako na tom, že si trochu myslím, že pro děti to není, i když těžko říct, vlastně už ani nevím, co dnešní děti baví, nudí nebo straší (pokud ještě existuje něco kresleného, co je může vystrašit).
Zfilmovaného Hellboye jsem tvrdošínně odmítala, ale jednoho nedělního odpoledně jsem byla na návštěvě u kamarádky a seděla na pohovce z jedné strany obložená polštáři z druhé jejími synky. Čekala jsem na kávu, když v tom ten menší klučina zavolal: „Mamí, já si pustím Hellboye, jo?" na odpověď nečekal, popadl ovladač a spustil dvd. Nevzrušovala jsem se. Film běžel a mě to zajímalo tak napůl. Kamarádka mi donesla kávu a v tom zůstanu zírat na obrazovku. „Tam to znám! Po těch chodbách jsem chodila pro poštu a na oběd a… Tam jsem pracovala!" Hellboy se proháněl po chodbě generálního ředitelství. Dobrou práci doceníte až když o ni přijdete, a tak jsem zamáčkla slzu a sledovala jeho další putování po Praze. Ráda se dívám na filmy, které byly natočeny v Praze, je fotogenická a ve filmu jí to vždy moc sluší. A tak jsem poprvé viděla první díl Hellboye a musela přiznat, že ten červený chlap má i mimo papír něco do sebe, něco… nevím, snad je to tím, že jsem kovářská vnučka a těm čerti nevadí, nebo čím?
Druhý díl jsem se rozhodla absolvovat ve velkém kině a v doprovodu kamaráda, který měl před časem tu čest už tohle dílko vidět. Nebyla jsem v multiplexu ani nepamatuji. To budou snad i roky! Trochu mě rozčilovalo, že je tam všechno zbytečně nahlas, ale těšila jsem se i navzdory tomu, co o bijáku Hellboy II. – Zlatá armáda napsala kritika. Vytýkali režisérovi Guillermo del Torovi tohle a tamto a mě to bylo upřímně jedno. Nejsem ani kritik, ani fundovaný znalec komixů, chtěla jsem se bavit a těšila jsem se na pekelného chlapce, který narostl do řádné mašiny na maléry. A tak jsem seděla v pohodlné sedačce a trpěla pod náporem reklam a upoutávek na hromadu dalších filmů, ze kterých mě ale nezaujalo skoro nic; zase už někdo ničí svět a zase potoky krve… pořád dokola. Nakonec jsem se ale dočkala a byla svědkem podívané, v jakou jsem ani nedoufala. Pochopitelně, že červený hrdina je stále „samorostem", je neposlušný, svéhlavý a v podstatě vtipný, ale svět, který přede mnou tvůrci rozvinuly byl s jedničkou vizuálně absolutně nesrovnatelný, tím chci jako říci ani lepší ani horší, prostě jako by to dělali různí lidé. Defilé příšerek a obludek nebral konce a pořád se objevovaly nové a stále překvapivější. Příběh sám šel po vcelku pochopitelné lince a nijak se nevymykal klasickému schématu. Etudka na téma „duch v osobních skříňkách" stíhající hlavního hrdinu mě donutila řehtat se nahlas. Při pohledu na prince Nuada jsem si neodpustila poznámku, že tak naprdnutýho Elfa jsem ještě neviděla a spojení vysoce hořlavé slečny s nehořlavým pekelníkem mi stále ještě připadalo jako brilantní řešení. Svět Elfů a Trollů se prolínal s naším s lehkostí, rvačky působily autenticky. Podtrženo sečteno jsem se opravdu bavila.
Proti jedničce mi dvojka přijde zatraceně „větší". Má víc všeho a i když je v podstatě jiná, je bez debat velkolepá v nápadech i výtvarnu všeobecně, což byl také důvod, proč jsem to chtěla vidět v kině. Hellboy ovšem zůstává dokonale svůj, takže komu přirostla takhle postava k srdci jako mě, nebojte, všechno je jako dřív – trocha pochybností, pěstní souboje, nezkrotitelnost, maléry, pivko, doutníky, broušení rohů a pochopitelně slabost pro kočky. Superman by si nikdy nezapálil, Spiderman by se nikdy neopil, Batman by nikdy neřekl „do prdele", a taky jsou to pěkní suchaři. K čertu s nimi!