Vyzvednout auto nebyla taková legrace, jak jsem si myslela, protože klíčky od něho byly zamčené v kanceláři do které nikdo z přítomných neměl přístup. Na rychlostní silnici do Prahy se dělaly kolony a ještě jsem se musela stavit ve firmě, kde pracuji. Proskákat Prahou k D1 taky nebylo snadné a hurá na Brno! Mraky kamionů, ale jen pár aut v levém pruhu. Slunce svítilo, krajina byla zasněžená a stěrače statečně otíraly marast z kamionů, které jsem míjela. Do Brna jsem se přihnala někdy kolem oběda a ztratila se v důmyslné síti okruhů a jednosměrek. Po chvíli bloudění jsem ale požadované adresy dosáhla, naložila jsem, pro co jsem přijela a s lehkým srdcem jsem se vydala zpět. Divadlo bylo už zase ve hře.
Byla jsem na úrovni Devíti křížů, když začalo sněžit a tak to vydrželo až před Prahu, kde pak už jen pršelo. Marast nemarast, zaťala jsem zuby a přišlápla plyn k podlaze, já si to divadlo ujít nenechám! Těšila jsem se příliš dlouho! Jenže když na mě nějakých devadesát kilometrů od Prahy padlo spaní, nic jsem neriskovala, zastavila u pumpy a šla na kafe. Tu noc před tím jsem toho moc nenaspala a na cestě jsem byla už nějakých sedm hodin, z toho víc než pět za volantem a tedy i ve střehu. Na D1čce si pauzu, pokud jde o pozornost, dávat nemůžete. Snědla jsem bagetu a kousek čokolády a jela dál. Cítila jsem, jak mi tuhne krk, z topení mě začaly pálit oči a pobolívat hlava… Krucinál! Tohle přece musím vydržet, ne?! myslela jsem si a pak jsem se za Průhonicemi dostala do kolony. Čas běžel a já byla čím dál méně ochotná večer někam jet. Zoufale jsem potřebovala horkou sprchu a vodorovnou polohu, ve které bych mohla zavřít oči. Jediné, co mě trochu uklidňovalo bylo, že do divadla pojedu autobusem a zpět, kdo ví, pojedu-li vůbec. Jenže ani to ve finále neklaplo a já si po hodině práce zašla na poštu, do květinářství, aby měla uvaděčka co donést představiteli hlavní role a pak jsem znovu a velmi neochotně nasedla do auta a vydala se přes Prahu. Čekala mě cesta do Příbrami a tehdy jsem si znovu řekla, že to asi nestihnu. Byla tma a já si nebyla ani jistá, zda k divadlu Antonína Dvořáka trefím.
Žádné další napínání. Dorazila jsem, zaparkovala, vyběhla schody, vyzvedla si lístek a dala si v bufetu kávu. Strašně jsem se těšila na představení, i když jsem měla lístek do druhé řady, což je na můj vkus nebezpečně blízko jeviště. Ale co, alespoň to budu mít z první ruky, smála jsem se v duchu, což vzhledem k tomu, že jsem jela na představení Donaha! mohlo být (a také bylo) dost zajímavé. Usadila jsem se a čekala. Jako film to mám hrozně ráda a tak jsem byla zvědavá, jak se taková věc dá převést do muzikálu na divadle. Odpověď zní: Věrně. Děj se sice odehrává v Americe, pár věcí je tam jinak, ale vše podstatné zůstává na svém místě, což neplatí o oblečení hlavních protagonistů. Představení je to dynamické, dlouhé a klade poměrně velké nároky na všechny zúčastněné ať už jde o zpěv nebo tanec. Smála jsem se, až mi tekly slzy! Pro mě je to notoricky známý příběh, takže jsem si to vyloženě užívala. Najednou byly útrapy celého smrtelně dlouhého dne pryč, jako bych je ze sebe svlékla a nechala v šatně u té veselé paní. Nic mě nebolelo, protože jsem se soustředila na představení, naslouchala hlasům a smála se bez zábran a obav, že bych tím mohla působit nepatřičně. Když si vybavím pana Kalinu, jak hopsá v teplákové soupravě a říká …a pózička! rozesměji se bez zjevného důvodu ještě dnes. Stejně tak zabírá vzpomínka na vpád pana Weingärtnera na jeviště i jeho rozhovor s pianistkou Jeanette v podání paní Kleinerové na choulostivé téma velikosti, ze které mají asi hlubší vrásky pánové.
Herecké výkony jsou jedna věc, druhou je dobře přeložené libreto, což v tomhle případě bezesporu je. Pamatuji si, že když jsem Donaha! viděla poprvé jako film, byla jsem unešená jeho lidskostí. Je to film o malých lidech s velkými problémy a představení, co jsem viděla mu v tomto ohledu nezůstává nic dlužné. A tak jsem tleskala a lámala se v pase i soucítila s otcem, který se zoufale snaží udržet kontakt se svým synem. Příběh nezaměstnaných ocelářů pomalu ale jistě spěl ke svému vyvrcholení v podobě striptýzu se vším, co k tomu patří a já si stále neuvědomovala nic negativního, snad jen, že mě strašně zebou nohy.
Málo platné, jsem prostě jenom ženská! Ano! Co si budeme nalhávat, byla jsem zvědavá! Ano, užívala jsem si to! Šest nesourodých pánských těl se postupně odhalovalo… Ruku na srdce, kdy se Vám tohle přihodí?! Svíjela jsem se smíchy a bavila se jako puberťačka! A pak to přišlo! Finále! Osvětlovač milosrdně ztlumil světlo, ale to už bylo jedno… Můj Bože! Fakt jsou nazí! smála jsem se. Obvykle to není lichotivé, když se žena tváří tvář nahému pánovi rozesměje, obvykle ho to přivede do nemalých rozpaků a dost často se ho to i dotkne, ale v tomhle konkrétním případě si to těch šest statečných mohlo brát jen jako velkou poklonu, jako díky za ty tři hodiny, po které nás neúnavně bavili zpěvem, tancem, holými hrudníky i zadky. Klobouk dolů… vlastně spíš čepice nahoru!
Otřela jsem si uslzené oči a vyrazila jsem k šatně, kde jsem si vyzvedla nejen bundu, ale i únavu. Padlo to na mě jako deka. Udělalo se mi úplně slabo. Představa, že se mám v jedenáct v noci vlámat do zamrzlého auta a ujíždět nějakých sto dvacet kilometrů k domovu a ráno po páté vstát a jet do práce, zase tím zamrzlým autem, byla tak příšerná, že se mi chtělo brečet. Najednou jsem si uvědomila, že jsem poprvé v životě v naprosto bezvýchodné situaci. Když jsem se bezhlavě rozjela kamsi na koncert, udělala jsem to alespoň v létě, kdy se dalo někde na zastávce přečkat, ale mezi námi, nikdy jsem to nemusela udělat, protože se to vždycky nějak vyřešilo… Jenže ať jsem se na tohle dívala z jakékoli strany, cítila jsem nepříjemnosti. Po představení jsem skončila v baru divadla a vzpomněla si na mladá léta, kdy jsem s ochotnickým souborem hrávala divadlo po boku své maminky. Také měli klub a také se tam po představení veselili, jenže já přemýšlela, kde složím hlavu, protože jsem nechtěla přidělávat starosti už tak ke mě velmi laskavému mladému muži a hlavní postavě celého představení. Kdyby venku nemrzlo! Auto mám jako hrom!… Proboha! A tak jsem si dala sklenku vína a panáka a… myslím, že jsem dělala trochu ostudu, ale už mi to, co se mnou bude, bylo alespoň jedno, vlastně už mi bylo nějak jedno všechno… Byla jsem k smrti unavená, jako snad ještě nikdy!
Nakonec jsem skončila na pohovce ve společné místnosti ubytovny pro herce. Upozornění, že dva další obyvatelé (činčily) této místnosti dělají v noci hluk, bylo zbytečné. Neusnula jsem sice hned, ale jejich chroustání a hopkání mě vážně nerušilo. Když mě pak k ránu probudil navrátivší se zbytek osazenstva ubytovny, neměla jsem ani sílu otevřít oči nebo promluvit, natož pak poslechnout pana Weingärtnera, který (pokud se mi to nezdálo) vymyslel způsob, jak mě nechat v klidu spát o trochu déle. Toho rána, kdy jsem nejdřív vzbudila činčily (rozhodně mi nepřipadalo, že jsou nadšené) a pak i přes všechna opatření, která jsme vymysleli i toho hodného muže, co mi rozložil kanape (ten se už tuplem netvářil nadšeně), jsem si uvědomila, že na tohle už nejsem dostatečně pružná v pase a ať se mi to líbí nebo ne dnů, kdy se moje zdánlivě nevyčerpatelná energie najednou záhadně vytratí, bude pravděpodobně přibývat. Pryč je doba, kdy jsem se v noci vrátila z Maďarska, Turecka, Finska, Ruska, nebo Bůh ví odkud a šla do práce, jako by nic. A nebo jsem byla prostě jen příšerně indisponovaná už tou nepovedenou předešlou nocí, nějakými pěti sty kilometry v autě a absencí potravy, na kterou jsem v tom chvatu poněkud zapomněla?… To už je jedno, kdo se má utopit, toho nepověsí! V autě jsem neusnula, zážitky z představení mi také zůstaly a pan Typlt mi snad odpustí; odpouštět je přeci povznášející pocit, nebo ne?… Každopádně, pokud byste tohle představení chtěli vidět, stojí to za to, ale neberte to, jste-li jako já od Kolína, přes Brno, je to zbytečná zajížďka, věřte mi.