O2 aréna není úplně dobré místo pro boj o první řadu, olomoucký zimák jsem neznala, ale bylo mi jasné, že to bude jednodušší záležitost, když si vystojím několik zdánlivě nekonečných hodin před vchodem. Za normálních okolností bych byla nervozitou a napětím celá bez sebe už od rána, ale tentokrát nic. Den před tím jsem totiž nabourala auto. Ne že by to bylo něco vážného, bylo to spíš jako z hodně špatného akčního filmu a nebo z ještě horší parodie na něj. Srazila jsem se s tramvají. Mě se nestalo vůbec nic, tramvaji jen maličkost, takže největší újmu utrpělo auto, i tak mu vlastně nic moc nebylo ale najednou jsem měla úplně jiné starosti, než přemýšlet v kolik hodin si půjdu stoupnout před halu, protože chci být přeci první u dveří!… Místo toho jsem si pořád dokola opakovala, že to mohlo dopadnout daleko hůř, co moje ubohá mazdička a tak. Pro kamaráda, co jsem ho nakazila svým zaujetím pro Deep Purple jsem asi nebyla v tu chvíli dobrým společníkem, ale i přes to jsem s ním k hale dorazila už ve čtyři hodiny (koncert začínal v osm).
Zmatky u vstupu, nečekaně vleklé… zákaz nošení i malých foťáků do haly? Co? Ach jo, tak nějak libeňská klasika, řekla bych. Posunování se od turniketu k turniketu a můj tep? Pořád nějak nic moc. Jako by mě ta nehoda úplně umrtvila!… Pokud pro mě v únoru 2006 Deep Purple udělali to, co pro někoho se zástavou srdce defibrilátor, tentokrát mi pořád nějak nedocházelo, co se děje, a že by můj tep měl trhat rekordy! Stála jsem před předposledním turniketem a byla jsem ve hře o první řadu, jako už tolikrát. Když se ale konečně masa lidí pohnula, mé dočasně umlčené srdce se rozbušilo jako zvon. Vyrazila jsem a uklidnila se, až když jsem se rukama dotkla bariéry pod podiem. Jsem zpět! napadlo mě a usmála jsem se na kamarádku, která ke mně mířila přes prostor ke stání. Jo! Jo! Jooo! Pocítila jsem vzrušení, které se mi rychle šířilo celým tělem. Myslím, že má krev musela mít tou dobou purpurovou barvu.
Co dodat ke koncertu krom toho, že byl naprosto úžasný, což ti, co tam byli vědí a ti, co mě znají tuší? Když jdete během čtyř let na třináct koncertů téhle party, moc věcí Vás nepřekvapí a jednotlivé koncerty se liší jen v maličkostech. Nenastupovali ani na swingovou písničku, ani na Prokofjeva, ale na burácivé varhanové sólo (myslím ale ty elektronické), ovšem už první písnička byla jako blesk z čistého nebe. Ten setlist byl úchvatný! Ani ve snu bych se neodvažovala doufat ve změny takového formátu! Hard Lovin´ Man?! Tak to jsem jen polkla! Things I Never Said sice není tak vzácně hraná, ale je krásná a já ji mám moc ráda, Maybe I am Leo (je třeba něco dodávat?!), obligátní Strange Kind Of Woman (kdo by si bez ní uměl představit koncert Deep Purple?) a pak konečně přivítání a moje milovaná Rapture Of The Deep. A do toho ty oslnivé úsměvy, opravdická a nehraná sebejistota, hráčská bravurnost, pohoda a očividná radost z toho, že mohou stát na podiu a hrát pro nás. Nikomu nemuseli pracně dokazovat, že do starého železa rozhodně nepatří. Bylo to zřejmé od prvního tónu, od prvního pohození rameny i od prvního šibalského mrknutí. Zjevili se v té obrovské hale jako zvěstovatelé síly a energie, kterou hudba vládne a kterou si s lehkostí a obratností jim vlastní osedlali.
Tříměsíční dovolená udělala své, vypadali tak odpočatě, při síle a fit! Narážka pana Gillana na nové album, kterého se snad i někdy dočkáme byla spíš jako dobrý vtípek a já si znovu uvědomila, že sice velmi toužím po nějakém novém albu (kdo z fanoušků by ho nechtěl?!), ale že těžiště téhle skupiny bylo, je a pokud nebesa dovolí ještě dlouho bude hlavně v živém koncertování. Viděla jsem hodně svých idolů live ale jen z málokoho čišela taková radost a entuziasmus a že šlo i o výrazně mladší typy! Po Fireballu ve zběsilém tempu přišlo pro mě další velké překvapení. Silver Tongue… Až jsem zalapala po dechu! Miluji jejich „nové“ desky! Poznala jsem je vlastně až za působení Dona Aireyho, takže ta dvě poslední alba jsou u mě doma nejhranější, o to víc jsem si to užívala, protože tenhle repertoár není obvyklý. Všeobecně se očekává, že budou hrát hlavně ty klasické pecky. No nevím, pokud je člověk fanda, má to naposlouchané všechno a všechno přijme s nadšením, ne? Contact Lost je obvyklou položkou setlitu, takže ani tentokrát nechyběl, po něm přišlo When A Blind Man Cries a Well Dressed Guitar a pak se to stalo! Ani ve snu by mě nenapadlo, že uslyším Almost Human! Euforie u mě dosahovala vrcholu. Nevnímala jsem nic než to, co se dělo na podiu. A nemělo se to zlepšit, protože Lazy na mě zabírá vždycky… No One Came… No to snad ne! Oni mě chtějí zabít! To není možný! Myslím, že se má chodidla nemohla ani blažeností dotýkat země!
I přes značnou vyhublost stále neodolatelný a okouzlující zpěvák nás rozverným tanečním krokem přivedl až k závěru koncertu, kdy nám naservírovali Perfect Strangers, Space Truckin´ a pochopitelně Smoke On The Water (neměla by tahle písnička patřit do nějakého Světového rockového dědictví???) a šlus. Přídavky už byly podle očekávání Hush a Black Night a pak jsem se snesla těch pár centimetrů zpět na zem. Byla jsem unavená, rozlámaná, ale šťastná a plná síly, kterou jsem využila při adrenalinovém běhu noční Prahou. Překvapivě jsem se ne a ne zadýchat. Tohle se mnou umí udělat ta partička usměvavých chlápků v letech!
Ráno jsem se probudila u kamarádky v bytě a čekala mě cesta do Olomouce. Kamarádka mi sice našla hotel, ale už v Praze jsem věděla, že tam nebudu chtít spát. Něco mi říkalo, že i tuhle noc budu úplně plná síly a chuti běžet nebo dělat něco mě nepodobného. V Olomouci bylo krásně, svítilo slunce a já konečně cítila vzrušení už od dopoledne. Bylo to ale způsobeno i tím, že můj kamarád naskenoval, vyčistil a vytiskl komix, který jsem o Deep Purple kreslila loni od února do července a po svém známém ho poslal do šatny umělců. Dvacet čtyři stran mou rukou nakresleného a napsaného nemravného příběhu z roku 1970 se dostalo až k rukám pana Morse a pak ještě dál, protože když jsem projížděla Kolínem, přišla mi sms – Předání proběhlo ok, Ian vzkazuje: Všechno je to pravda! – Nejdřív jsem to četla pořád dokola a pak jsem se začala v duchu smát a to mi vydrželo až do Pardubic. Bože můj, oni si četli můj komix?!… O důvod víc být zase v první řadě! A tak jsem před halou opět stála strašnou hromadu hodin a k podiu jsem nakonec dorazila úplně první a stoupla si přesně doprostřed a ani jsem nemusela běžet. Podváděla jsem totiž a vůbec jsem se nestyděla!… Strašně jsem o to místo stála. Víc než byl strach a stud z toho, že ukazuji pro vstup pod podium pásek na zápěstí z koncertu z Prahy… Vstupenku jsem měla, šlo jen o to, že nasazovači pásků by mě jen zdržovali. Tak jsem to riskla. Hrdá za to na sebe nejsem, ale co!
Setlist byl stejný jako v Praze, ale koncert byl tak nějak lepší. Nějak nás spojovalo sdílené utrpení. Hala, která zvenku vypadala jako obří vyřazený kontejner pro převážení čínského zboží po moři, tak vypadala i uvnitř. Na zemi byly jen tenké gumové desky, takže jsme stáli prakticky na ledě. My v první řadě byli vymrzlí už zvenku, ale uvnitř nás čekalo stejné klima a co hůř, z pod podia se k nám šířila třeskutá zima jako mlha od vody. Řady za námi na tom byly o něco lépe, tam už se hřáli lidé mezi sebou. Ruce jsme měli tak studené, že se nám nechtělo ani moc plácat do rytmu. Ten mladý muž, co stál po mé levici je měl dokonce ledové, takže jsem se trochu bála, že kdyby pořádně zatleskal, hrozilo, že se mu nějaký prst odlomí! I přes to měl na sobě pan Gillan jen lehoučkou košili s krátkým rukávem (podobnou té, co den před tím v Praze), pánové Paice, Morse a Glover rukávy opět neměli vůbec a panu Aireymu šla při sólu od úst pára! Pravda je, že ten ke mně vysílal bolné pohledy vždy, když jsem si dýchala na prsty. On to udělat nemohl… Pánové zabezpečující klidný chod koncertu měli péřové bundy a bubeník se několikrát převlékal do suchého trička a dost vehementně posmrkával. A přesto to bylo všechno nějak lepší. Jako vždy rozdováděný a dětsky bezprostřední Gillan dělal legrácky typu – Mám mražené privilegium představit vám úžasného Steva Morse! nebo když ohlašoval klávesové sólo větou Až z Aljašky Don Airey! Narážky v tomto smyslu dělal více méně celý večer, ale že by mu chlad až tak kazil náladu, to se říci nedalo. A nám vlastně taky ne. Dokud byli na podiu oni, bylo mi jedno, že mám zmrzlé nohy, prokřehlé ruce a červené tváře a nos, jako bych hodinu bruslila na zamrzlém rybníku o vánočních prázdninách.
Po koncertě jsem se otočila na děvčata z Ostravy (pamatovaly jsme se navzájem z čekání u vchodu v květnu 2009) a jedna z nich mi povídá: Že jsi byla i na koncertě v Praze? Když jsem odpověděla kladně, dodala: Já si všimla těch významných pohledů, co k tobě vysílali! Zamyslela jsem se. No jo, ale jen jestli to nebylo kvůli tomu hambatýmu komixu… Na konci jsem se totiž docela věrně vykreslila. Ale upřímně, nemohla jsem si hned na začátku koncertu nevšimnout, jak se pan Gillan postavil k panu Aireymu, na prsou udělal malý kříž a já odezírala, jak říká: Ta holka! Měla jsem pochopitelně svou výraznou „švýcarskou“ mikinu. Milovanou a nošenou vlastně už jen více méně na koncerty Deep Purple. Chich! Proč asi?
Ještě v hale jsem se připojila ke svému dopisovacímu kamarádovi a fanouškovi v jedné osobě a jeho hezké ženě (viděla jsem je oba poprvé v životě) a ještě jsme si za halou během družného hovoru počkali na pana Morse. V tu dobu už jsem se ale cítila strašně prochladlá a konečně mi začínalo docházet, že mě čeká velmi velmi dlouhá cesta domů. Jen na nádraží to bylo asi tři kilometry, ale tam nebylo kam se schovat do tepla. Sedla jsem si do čekárny, nasadila si sluchátka a otevřela knihu. Úsměv jsem nemohla odlepit od studených rtů. Za hodinu přijel rychlík. Sedla jsem si do prvního kupé, co vypadalo vyhřátě a doufala, že nezaspím Kolín, kam jsem dorazila před třetí hodinou. Krize konečně padla i na mě, ale tamní nádražní hala na mě působila tak nevábně, že jsem se raději procházela sem a tam. Ze sluchátek mi do hlavy zněly známé písničky (některé jsem jen před pár hodinami slyšela živě) a i přes veškerou doznívající euforii na mě pomalu padala únava.
Vlak domů mi jel až po čtvrté hodině, ale byl vyhřátý a jel rychle! V pět jsem už ležela v posteli a probudila jsem se až v jednu odpoledne. Vím, že jsem otevřela oči, zamžourala do světla od okna a pak jsem se spokojeně usmála a uvědomila jsem si, že jsem absolvovala svůj první právoplatný tuplák a bylo to lepší než jsem čekala a o moc víc než kolik vyjádří slovo úžasné.