O tom, jaké účinky na mě má hlas pana Planta jsem toho už také veřejně prohlásila hodně a tak když jsem se dozvěděla, že 22. října 2007 vyšla nová deska duetů s Alison Krauss, zbystřily se mi smysly a cíl byl jasně stanoven. Mám doma dvě sólové desky Roberta Planta a nemohu říci, že by patřily k mým oblíbeným, spíš naopak. Sice mě nepřivádějí do rozpaků nebo rovnou k šílenství jako sólové projekty pana Gillana, ale ničím mě nezaujaly, nějak tam postrádám to, proč mám ráda Plantův hlas, všechno to chvění a mrazení v zádech. Na druhou stranu má Plant oproti Gillanovi výhodu v tom, že jeho hlas nabízí podle mého širší možnosti využití a i když se mi to neříká snadno, je bez diskusí daleko méně poničený, než ten Gillanův. Ostatně Gillanovy hlasivky jsou už přes dvacet let po operaci a jejich majitel je skutečně nešetří…
Kdo je Alison Krauss jsem tušila jen matně, protože hudební kategorie, ve kterých se ta dáma pohybuje už není až tak mou parketou, i když jeden čas (tak začátkem devadesátých let) mě zrovna tohle také docela bavilo. Nicméně desku Raising Sand jsem chtěla hlavně kvůli stále ještě nemístně vlasatému i když v obličeji už viditelně stárnoucímu Robertu Plantovi. Byla jsem tak strašně nedočkavá! Pustila jsem přehrávač a první skladbu Rich Woman. Pár taktů hudby s výrazným halem a pak… dva vokály v tak průzračné harmonii jako když vytryskne tenký pramen ze skály! Bože můj! Zmáčklo mě to jako kleště a naskočila mi husí kůže po celém těle. Zatajila jsem dech.
Když pominu desky Led Zeppelin, o kterých nemá cenu diskutovat, mou nejoblíbenější je No Quarter, která složením hudebníků a aranžemi nabízí možnosti směřování k worldmusic i když je na druhé straně pevně jištěna kytarou Jimmyho Page (pro všechny případy). Raising Sand je pro mě něčím nevídaným! Nemám ráda pomalé písničky, protože jsou často spíš než pomalé utahané, ale tahle deska plná coververzí spíš právě pomalých písniček (mnoho z nich jsem si rychle vybavila od někoho jiného a Fortune Teller dokonce i od dvaadvcetiletého Gillana, což je cover vyloženě pro labužníky) mi dokonale zamotala hlavu. Pokud si nejste jisti tím, zda má Alison Krauss něco se současnou bluegrassovou hudbou, tahle deska Vám dá jasnou odpověď. Kňourání steelky, čisté kytary, housle i její vokál jsou naprosto jasně identifikovatelné a zařaditelné a když přivřete oči, snadno si vybavíte křehkou blondýnku a partičku cowboyů, co ji doprovází. K tomu přidejte vlasatého stárnoucího rockera s upravenými prošedlými vousy, švihácky laškujícího s worldmusic a již zmiňované osvědčené kousky z historie různých hudebních žánrů a máte z toho koktejl, jaký jste ještě nepili. Polly Come Home Vás bude kolíbat jako podvečer v otevřené krajině, Killing The Blues v tom bude pokračovat, s tím rozdílem, že se po louce někde v údolí pod Vámi možná začne k ohradě loudat stádečko krav. Gone Gone Gone Vás probudí jako svěží letní ráno na venkově a Stick With Me Baby Vás po té imaginární snově dokonalé krajině přiměje se jen tak procházet. Nothin´ mě srazila na kolena a náladou mi podsunula vzpomínku na skladby Morcheeby, ostatně není jediná, která mi je připomíná.
Pokud pana Planta znáte jen jako zubaté ostří, co se Vám zařezává do uší buď v doprovodu zbytku Led Zeppelin nebo alespoň pana Page, zapomeňte na to! Je to úplně jiné, než jsem si myslela, že by to mohlo být, ale mě to přesto (nebo možná právě proto) nadchlo. Je to naprosto nový rozměr! Country ani bluegrass mi nevadí, naopak a navíc, pokud v hudbě něco doopravdy zbožňuji, pak jsou to na první pohled spíš odrazující spojení. No, nic Vám nevnucuji, to bych si nedovolila, ale mě ta deska přijde okouzlující. Po tom, co jsem si tohle poslechla si umím představit, že by Robert Plant nazpíval třeba vánoční koledy nebo dětské ukolébavky, teď už ano. Možná, že kdyby mu to někdo navrhl, udělal by to. Jak je vidět, je schopný ledasčeho, naštěstí!…