Reklama
 
Blog | Kateřina Václavková

Rockový muzikál a smrt jednoho charismatického tesaře

Někde jsem si přečetla, že roli Krista v londýnské verzi muzikálu Jesus Christ Superstar z roku 1970 měl dostat Robert Plant. Zamyslela jsem se a představila si to. Čistě mezi námi, nebylo to úplně jednoduché. Považuji Plantův vokální projev za velmi originální a pro mě až dráždivě přitažlivý, ale Kristus…? Přivřela jsem oči a představila si americkou i českou verzi. Vybavila jsem si oba inkriminované vokály a pustila jsem to z hlavy. Robert Plant, ať už je jeho hlas jakkoli úchvatný a neopakovatelný, tu roli nedostal. Získal ji o pár let starší, stejně vlasatý a neméně charismatický Ian Gillan a to na základě (alespoň tak to bylo v onom textu prezentováno) nahrávky Child In Time. To už jsem ani nemusela přivírat oči. Představit si Gillana v roli Krista bylo snadné. Jeho hlas je více méně hladký, při poslechu nemáte podvědomé nutkání si odkašlat a jeho falzet je ostrý a přesný jako skalpel v rukách zkušeného chirurga. V tu chvíli jsem ale věděla, že to chci slyšet ber kde ber a tak jsem zahájila nekompromisní pátrání po Kristovi s pomněnkovýma očima, zbytečně dlouhýma nohama a skotským otcem.

Netrvalo to tak dlouho a už jsem si do uší ládovala první tóny kultovního muzikálu. Nejvíc naposlouchanou jsem měla pochopitelně tu americkou verzi, protože znalost tohoto díla patřila mezi mými vrstevníky v určitém období dospívání ke slušnému vychování a já vždycky chtěla být hodná a slušná holka. Tak si tak stojím uprostřed pokoje s ovladačem v ruce, poslouchám a v duchu si říkám: Páni, to je let, co jsem to neslyšela… a najednou mě něco srazilo na kolena.

No páni, vyrazila jsem ze sebe a sedla jsem si.

Kristus! Tak tohle je Kristus?!

Reklama

Dobře, přiznávám, že jsem si neuměla představit Planta, ale Gillana ano, tak proč jsem byla tak překvapená? Vždyť znám jeho hlas, vím, jak s ním pracuje a čeho je, s prominutím, schopen. Jenže se na mě z beden valilo něco, co jsem tam dřív neslyšela, ale je klidně možné, že už si jen nepamatuji, jak přesně na mě ty předchozí verze působily a proto všichni ti odevzdaní blazeovaní bezpohlavní (a spíš blonďatí) Kristové – trpitelé, jak jsem si je pamatovala, ve mně zanechaly jen něco jako barvotiskový obrázek z ložnice našich prababiček. Gillanův Kristus ve mně ale takový pocit nenechal. Gillanův Kristus je jiný a rozhodně ne proto, že je tmavovlasý. Jak to, že někdo tak konzervativní jako Angličané dovolili, aby… jak to, že tenhle Kristus působí téměř rozčíleně, jak to, že nesklání hlavu, jako by říkal: tak jo, přitlučte mě na kříž, všechno je to stejně již dávno rozhodnuté? Tenhle Kristus možná vypadá spíš jako Máří Magdalena s tou svou baculatou tvářičkou, drobnými ústy a úzkými rameny, ale rozhodně má koule a nejen je. Tenhle tesař samozřejmě ví, že má zemřít za naše hříchy, ale že by se mu dvakrát chtělo, to se mi tedy nezdá, rozhodně z toho tedy není nadšený.

Přiznávám, že jsem slyšela vtipnějšího Heroda, znepokojivějšího Jidáše a vroucnější kajícnici Máří Magdalénu, že ukřižování v podání Iana Gillana je místy poněkud příliš, a že mi tahle verze celkově připadá hodně neučesaná, ale možná právě to ji dává tu moc a sílu mě i po těch letech srazit na kolena a vydechnout:

No páni!