Jediný komix, co jsem měla doma byl Hellboy, což mě mělo spíš odradit od toho, abych vůbec vzala kreslící náčiní do ruky, ale nakonec jsem se k tomu odhodlala v březnu. Posilněna myšlenkou na kreslenou anekdotu jsem se do toho pustila. První stránka byla kostrbatá a neohrabaná, jak mě neposlouchala ruka a ani druhá nebyla lepší, ale už jsem si tam dovolila i pár legrácek. A i když mi stále připadalo, že nás to na přeskáčku kreslí tak sedm, příběh, který na kameru v krátkosti převyprávěl Ian Gillan někdy v roce 2006 se pomalu začínal zhmotňovat. V Gillanově podání šlo o to, že během koncertu přišla do zákulisí dívka (do teď si prý pamatuje její jméno i přes to, že se psal rok 1970), svlékla se a vklouzla pod klavír. Duchapřítomný Gillan se svlékl také a vlezl tam za ní. Pořád vidím ten poťouchlý dolík ve tváři, jak do kamery dodal: „No, v té době byla dlouhá kytarová sóla."
Moje ruka postupně získala jistotu a rozvrh, jak to celé bude políčko po políčku jsem zahodila. Kratičký příběh začínal žít vlastním životem a hlavně jsem měla v úmyslu to celé otočit, aby z toho vyznělo, že dlouhá sóla byla tehdy proto, že rošťák Gillan někde v zákulisí s nějakou pod klavírem… A tak i když jsem pracovala poměrně tvrdě, nehorázně jsem se u toho bavila, což bylo možná to nejdůležitější. Prvních pár stránek jsem v euforii ukázala kamarádovi – výtvarníkovi a ten se přímo nadchl myšlenkou, jak můj pochybný komix míří kamsi do světa. Dodal mi tím odvahy a síly k další práci. Nakonec mi to zabralo půl roku a na konci srpna jsem prohlásila komix za více méně hotový. Tehdy se začalo pracovat na překladu do angličtiny. Z legrácky nakonec povstalo 25 stran. Obrázky pojednávajících o dění pod klavírem jsou náležitě nemravné, protože ať jsem dělala co chtěla (a já se chtěla těm erotickým scénám vyhnout, vážně!), příběh si o to nějakou tajnou řečí důrazně řekl. Veškeré texty jsou napsané rukou, což byl kámen úrazu. Můj rukopis postrádá učesanost a typografii mě nikdo nikdy neučil a tak mi nezbylo než svůj nedostatek povýšit na záměr. Myslím, že mi to místy i vyšlo.
*********************************************************************************
Když došlo na výlet do Magdeburgu, nic nebylo jak bylo plánované. Prvotní nepříjemnosti s lístky už vzal čas. Teď tu byl fakt, že moje kamarádka nemohla ze zdravotních důvodů jet se mnou a tak se nachystala moje máma, že jako dlouho nikde nebyla. Našla jsem si jízdní řády, koupila jízdenky, pojištění, vyměnila peníze, zamluvila hotel, sbalila její i svoje věci a tak jsme 5. 9. 2009 vyrazily společně do Německa. Pokud jde o vlaky, ztratily jsme se už v Praze, protože jsem staromilec a tak je pro mě Praha-Bubny, Praha-Bubny a ne Praha-Holešovice zastávka, co je to za pitomost?! Tím pádem jsme vystoupily v Bubenči, kterou jsme pak skloňovaly až do úplného konce výletu. Naštěstí jsme měly velkou časovou rezervu. Nasedly jsme do rychlíku směr Německo a nechaly se přes zlořečenou Bubeneč unášet nejdřív po břehu Vltavy, posléze Labe až do Drážďan kde jsme přesedly a směřovaly dál na severo-západ. Polorozpadlé fabriky střídaly vybydlené předměstské čtvrti, nepoužívané koleje ztrácející se v trávě a březových remízcích… Člověk málem dostal pocit, že válka tu skončila před deseti lety a komunismus loni. Cestou do Lipska jsme sledovaly krajinu rovnou jako deska stolu, zemi větru a větrných elektráren. V dálce bylo občas vidět nějaký kostelík, lesík, nebo kouřící továrnu, ale více méně se to z vlaku jevilo jako území nikoho.
Magdeburg je obrovské město na Labi s velmi dlouhou historií. Vlak přijel načas, já se vytasila s mapou a vyrazily jsme k hotelu. Nevypadal vůbec vábně, ale ve finále to bylo velmi příjemné místo. Ubytovaly jsme se a jaly se odpočívat. Máma na chvíli usnula a venku se rozpršelo. Normálně bych tou dobou už nebyla k udržení, ale protože jsem šla na koncert Pražských filharmoniků, tedy k sezení, nebylo kam spěchat. Nechala jsem matičku tedy spát a duševně jsem se připravovala na to, že možná z koncertu neuvidím vůbec nic, protože až se rozprší a všichni otevřou deštníky… To byla strašná představa. Stála jsem tedy u okna a vroucně k nebi vysílala prosby, aby přestala padat voda. Mé prosby byly asi natolik hlučné, že byly vyslyšeny. Přestalo pršet, ale co chvíli ještě pár kapek spadlo. To už nám bylo ale jedno, procházely jsme se po městě a žasly. Oni mají v Magdeburgu Hundertwassera? To jsem netušila! Dům se jmenuje Zelená citadela a je růžový. Myslím, že zelenou zde představují stromy, které vyrůstají ze střechy, oken, záhybů a otvorů typických pro Hunderwasserovy stavby.
Další věcí, kterou si nutně musíte v Magdeburgu uvědomit je neuvěřitelné množství soch a plastik převážně z bronzu a neustálé foukání větru snad ze všech stran! Bylo chladno, ale ne zima. Na náměstí před dómem (jinak katedrála sv. Kateřiny a sv. Mauritia) už bylo všechno nachystané na večerní koncert Pražského filharmonického orchestru a Iana Gillana, který s nimi měl večer vystoupit, jako hlas skladeb Deep Purple pro tentokrát zabalených do stoprocentní klasiky. Obešly jsme dóm a vešly dovnitř. Stavba je to úctyhodná a údajně je to nejvyšší církevní stavba v bývalém východním Německu. A pak, protože už mě dost hrozně bolela hlava, jsem mámě navrhla, že bychom si někde mohly dát kávu. Prošly jsme znovu kolem Hudertwassera a podivné kašny a vlezly do pivnice. Všude tam teklo české pivo a i jídelní lístek byl česky. Na ubrousku bylo německy napsáno – učíme se česky a pak dvojjazyčně fráze jako: ještě jedno pivo, něco k jídlu, něco k pití nebo dobrou chuť. Daly jsme si malou kávu a jeden povidlový kynutý knedlík, který jsem snědla sama.
Když jsme se došouraly zpět k dómu a chtěly zaujmout své místo v řadě třináct, zjistily jsme, že žádná řada třináct není. Zamířila jsem tedy k prvnímu pánovi, co rovnal příchozí a on chvíli koukal do papíru a pak se vytasil s kartičkami, které mi chtěl vyměnit za lístky, což jsem kategoricky odmítla, sebrala jsem mu lístky i kartičky a šla do řady devatenáct, která ve skutečnosti byla třináctá. No nic. Sedly jsme si a trnuly jsme, zda si před nás sedne někdo velký nebo ne. Překvapivě přesně před námi dvě místa nikdo neobsadil a ty další dvě v řadě ještě blíž podiu také ne, takže rozhled byl. Nastoupil orchestr, a když se ozval zvon na věži dómu všechny to rozesmálo. Spustili úryvek z Carmen, pak dorazily dvě vokalistky (jednu z nich mám tu čest znát osobně) a už to jelo Pink Floyd, Queen a po necelé půlhodince se kolem harfenistky a pár houslistů mrštně protáhl miláček publika, Ian Gillan, aby spustil Woman From Tokyo. Sklidil bouřlivý potlesk už po první skladbě, i když evidentně nebyl rozezpívaný a když mluvil tak chraptěl. Jenže to bylo dočasné, velmi dočasné…
Už druhou skladbu zvládl skvěle a protože ho nedoprovázela čtyřka hlučných kamarádů z kapely, ale les smyčců, houf dechů a trocha bicích, najednou bylo slyšet všechno a já si uvědomila, jak málo zničeně jeho hlas působí. Jak je silný a nese se jako z desek, které natočil před lety a lety a lety… Bylo to skvělé slyšet ho tak čistě a ve zřejmé pohodě. A že v pohodě nebyl jen jeho hlas bylo taky dost vidět. Pobíhal v jemu vymezeném ne příliš velkém prostoru jako ve fotbalové brance, když se na něj žene útok. Smál se, trousil poznámky, dělal legrační posunky, gesta (když na něj foukly umělý kouř, jal se ho rozhánět rukama a pokřikoval: Oheň! Oheň!). Dělal nejrůznější obličeje a nebyla chvilka, kdy by nějak nepotřásal rameny, hlavou, nerozmachoval se rukama a nezvedal do výšky nohy. Stál jen výjimečně a to jen několik málo okamžiků. Většinou když předstíral, že neví, jakou písničku to vlastně začal orchestr hrát. A pak našel na zemi láhev s limonádou, kterou tam zanechala vokalistka – brunetka. Nejdřív ji zvedl, všiml si, že je načatá a zase ji odložil. Pak se ale vrátil a přihnul si stejně jako slečna před ním. Rozesmával publikum a pan dirigent, který to celé vymyslel si to evidentně také moc užíval. Orchestr byl v klasickém úboru, zatím co jejich vedoucí byl v texaskách a košili měl vystrčenou ven přes černé sako. Pak nám dali krátkou přestávku a já si uvědomila, že se do mě začíná dávat zima, což jsem do té doby nevnímala.
Po přestávce se pokračovalo. Chvíli hráli oni a pak doslova přiběhl nemravně dobře naladěný starý pán a dal nám druhou dávku legrácek a parádní muziky. Dokonce zazněla i píseň z jeho posledního sólového alba, No Lotion For That, která ovšem v aranži pro orchestr dostala strhující mohutnost. To už jsem to ale nevydržela. U podia se utvořil hlouček fotících a posléze i tančících lidí a tak jsem se prodrala třináctou devatenáctou řadou ven a utíkala k nim. Ne, to už se nedalo vydržet! Smoke On The Water byla klasicky na konci, ale když jsme nechtěli odejít, vrátili se a zahráli (k mé velké radosti) ještě jednou onu Gillanovu sólovku. Někdo z davu vykřikl: „Ježiši Kriste!" Gillan roztáhl ruce, naklonil hlavu a udělal bolný výraz směrem k nebi. I jeho to evidentně bavilo a energie proudila opět oběma směry. Když jsme se ani pak nechtěli rozejít, naklonil se k nám, začal nám podávat ruce, sem tam se někomu podepsal na nastavenou vstupenku a pak na nás mrknul a tiše prohodil: „Už musíme jít."
Zhasli podium a lidé se začali rozcházet. Filharmonici si balili nástroje a já stála u hrazení a koukala do tmy. Na podiu stál jeden z kontrabasistů a tak jsem to nevydržela: „Nezlobte se, že vás otravuju, ale nezavolal byste mi Moniku?" Překvapeně se na mě podíval a povídá: „A to je která?" Vysvětlila jsem mu, že ta rusovláska, co v prvním bloku zpívala s brunetkou dueta. Slíbil, že se po ní koukne. Když se pak vrátil, oznámil mi, že našel tu druhou a ta slíbila, že ji najde a pošle za mnou. Ani pak se nic nedělo a když mě tam za dalších pár minut zase našel, povídá: „Tak pojďte dovnitř." A tak jsem se octla v backstage. V otevřeném stanu se převlíkali pánové z orchestru a za chvíli jsem už narazila na Moniku, sdělily jsme si dojmy a ona povídá: „Už ses s ním viděla?" Já: „Ne, on je ještě tady?" Ona: „Jo, tohle je jeho stan." A tak jsem stála u stanu, než vyšel dirigent a pronesl: „Hele, je tu pár lidí, co by se s tebou chtěli vyfotit." Ze stanu vykoukla šedá hlava se zbytkem cigarety v koutku, přejela nás pohledem a zase zmizela.
Byla jsem odhodlaná neustoupit ani o metr, když v tom za sebou slyším: „Tak kde jseš?! Už sem celá zmrzlá!" Máma! … Otočím se: „Mami, tohle mi nemůžeš udělat!" sykla jsem a vrazila jí foťák. Za chvíli na to ze stanu vyšel Ian Gillan, důstojnost sama (připustíme-li, že důstojnost by mohla mít podobu staršího pána v bílých keckách, bílých plátěných kalhotách a v šedém tričku s nápisem Music on my mind na prsou). Zastavil se před stanem a vlídně se na nás zadíval. Přistoupila jsem k němu a povídám: „Můžu vám něco dát?" vztáhla jsem k němu ruku s komixem, nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Krátce jsem mu vysvětlila, že je mi to moc líto, ale že na anglickém překladu se ještě pracuje, že jsem to nestihla včas a že si nejsem jistá, zda se mu to bude líbit. Dál jsem neřekla nic. Soustředěně mě sledoval, pak sebral plastové desky s osahaným umolousaným komixem, který sebou v batohu tahám už skoro čtyři měsíce den co den (konečně, byl to můj jediný pracovní výtisk) a blahosklonně se zadíval na obálku, nemohl rozumět ani slovu, kromě dívčího jména. Usmál se, až mu vykoukly zuby. Podal mi ruku a já jemu tu svou. Měl ji mírně chladnou, velmi jemnou a měkkou. Trochu se sklonil a ztišeným nehorázně svůdným hlasem pomalu pronesl: „Děkuji mnohokrát." Popotáhla jsem si kalhoty, které mi při tom začaly sjíždět ke kolenům a odkráčela jsem kamsi do tmy, aniž by se má chodidla dotýkala země.
Možná bych cestou do hotelu uletěla jako pouťový balónek (i když v mém případě spíš jako špatně ukotvená vzducholoď), kdyby mě k zemi netáhla skutečnost, že ten komix byl česky, takže si na ty osahané stránky tak maximálně udělá pár poznámek, protože stejně nebude rozumět vůbec ničemu, ale moje máma, která se osvědčila jako paparazzi, podotkla, že některé obrázky jsou hodně výmluvné, na což jsem obratem odpověděla: „No právě! Co jsem to zase provedla!…"
Fotogalerie zde: http://picasaweb.google.cz/KaterinaDP75/Nemecko2009#
A přeslavný kousek zde: http://www.youtube.com/watch?v=MBxJ3xExXV0