Reklama
 
Blog | Kateřina Václavková

Sousedovic bejby Milena je celá blbá z Boba Dylana… a kdo není?

Když jsem dospěla do bodu, kdy jsem doma po rodičích objevila desku Donovana, Joni Mitchell a Joan Baez, bylo jasné, že tam najdu i elpíčko Boba Dylana. Bylo to už hodně dávno a bylo to v době, kdy jsem si utvářela pohled na svět. Poslední jmenovaný mě nezaujal ani tak tím jak zpíval, ale co zpíval a co se o něm říkalo. Bob Dylan mě ne sice na dlouhou dobu, ale zato silně zasáhl. Došlo to tak daleko, že jsem si z městské knihovny půjčila všechny knihy básní Dylana Thomase, který vlastně může za to, že svět nezná Roberta Zimmermana, ale právě Boba Dylana. Muže, jehož písně, jak jedovatě poznamenal můj bratr, se stávají hity, až když je nazpívá někdo jiný.

Dnes jsem v mnoha ohledech odlišná než jsem byla v době, kdy jsem si opisovala texty Dylanových písní (zní to strašně, ale xerox byl tehdy ještě v plenkách a byla to poměrně drahá a ne úplně kvalitní záležitost) a snila si sny plné ideálů a utopií. Písničkáře už spoustu let neposlouchám, stále rozšiřuji svou sbírku nahrávek ze šedesátých let a ani na koncerty už vlastně nechodím, pomineme-li Deep Purple. Ti si řízením osudu získali zcela výsadní postavení, takže se nepočítají. Z toho vyplývá, že na koncert Boba Dylana, který se uskutečnil 11. 6. 2010 jsem se opravdu nechystala. Ani myšlenkou jsem o tuto možnost nezavadila, jenže pak se mi někdy v květnu rozezvonil telefon a dobrý známý mě požádal, zda bych mu nesehnala lístek a nedělala mu doprovod. Než jsem se stačila nadechnout a začít argumentovat dodal, že mi na lístek přidá (stál totiž hromadu peněz). Zamyslela jsem se a povídám: Tak jo, nějaké koupím. A jak jsem řekla, tak jsem i toho samého dne udělala.

Nakonec mi ten lístek zaplatil celý, asi ví, jak na tom s penězi bývám a pak, je to velkorysej chlap. A tak jsem vyrazila na Boba Dylana. Před tou řadou let bych vzrušením ani nemohla pořádně dýchat a určitě bych celou noc před tím rozčílením ani neusnula, jenže to už je dávno pryč. Našli jsme svá místa, usadili se a čekali, až se objeví malý Bob ve své velikosti. Těšila jsem se a více méně jsem tušila, že můžu čekat pořádný rachot.

Bylo už osm pryč, když se na podiu objevili. Kapela složená z pěti pánů v oblecích jako vystřižených z westernu Quentina Tarantina, kdyby něco takového někdy natočil. Dokonce měli i klobouky! Potlačila jsem v sobě chuť se uchichtnout a místo toho jsem se zaposlouchala. To, co se linulo z podia bylo hutné jako beton na stavbu konstrukcí k překlenutí údolí a vokál pana Dylana byl jako lehce narezlá armovací ocel. Už během první písně, kterou byla úžasná Rainy Day Women #12 & 35 se začal rýsovat první velkoryse navržený mostní oblouk. A ten se pak dál ohýbal přes Lay, Lady, Lay a Just Like Tom Thumb’s Blues až k Just Like A Woman. A stavělo se dál!

Reklama

Charakteristický hlas odzpívával kousky jako třeba Mr. Tambourine Man, Workingman’s Blues a Ballad Of A Thin Man, v aranžích, které originální verze více než méně ctily a mohutný bluesový zvuk kapely si mě získával stále víc a víc. Pravda, několikrát mě zase napadlo pár klasických scén z westernu, ale většinou jsem je rychle zahnala. Zírala jsem na ně a nevěřila vlastním uším! Byli úžasní! Kdyby mi tahle kapela hrála na poslední cestě, Bůh by mi určitě odpustil všechny malé špatnosti a alespoň polovinu těch větších a svatý Petr by mi ještě podržel dveře, abych si mohla tleskat do rytmu. I když na druhou stranu si tím zase až tak moc jistá být nemůžu, protože bubeník bubnoval jako ďábel!

Pan Dylan vystřídal postupně klávesy, kytaru, a hrál pochopitelně i na harmoniku. Čas ubíhal a já si opět uvědomila, že lístek k sezení není nic pro mě a také mě trochu rozčilovali ti, co kolem neustále korzovali pro pivo, hranolky, křupky, limonády… tak jsou na koncertě nebo na pouti?! No jo, tohle z kotle neznám. Tam spořádaně čekáme na příchod našich hvězd a nikdo se z pozice, kterou si poctivě odtrpěl, nechce dobrovolně hnout (někdy ani nedobrovolně). Na druhou stranu jsem si ale uvědomila, že už hrají skoro tři čtvrtě hodiny a ještě nepadlo jediné slovo. Prostě hráli. Hráli skvěle, to ne že ne, ale chumel lidí pod podiem jejich hvězda nepřivítala, neřekla ani „Hi“ a já si říkala, že všechny ty zvěsti o nepřístupném Bobu Dylanovi budou pravda. Ani kapela se nijak nepokoušela kontaktovat publikum. Bylo to, jako bych to poslouchala z cédéčka a pak jsem si řekla, že je to třeba tím, že tady je Bob Dylan a kapela, ne jako na koncertě před týdnem, kdy před námi stála jen kapela, jeden celistvý organismus, spontánní, hravý a možná až nad míru komunikativní. Těm, kdo znají koncerty Boba Dylana údajně tenhle přišel jako přívětivý, mě to přišlo jako absolutní protipól skotačivým starochům z festivalu v Budapešti a že zrovna ten jeden je s Dylanem i stejný ročník. Nějak nejsem zvyklá na to, že hvězdu nerozdovádí ani když sborově zpíváme její písně. Nemohla jsem se díky zážitkům z jiných koncertů zbavit dojmu, že ty chlápky na podiu vůbec nezajímáme.

Po hodině a půl řekl velký Bob jen něco ve smyslu „a konec“ a pak představil pány muzikanty. Na baskytaru hrál Tony Garnier a u kytary věčně na kolenou nebo ve dřepu řádil Charlie Sexton. Bicí parádně obstarával George Recile a doprovodnou kytaru Stu Kimball. Na pedal steel kytaru, mandolínu a překvapivě i na trubku hrál Donnie Herron. Chvílemi to vypadalo, že kapela musí nutně toho malého mužíčka v černém svým zvukem převálcovat, ale nestalo se tak. Místo toho mi z těla vytrhli srdce a přidali si ho k ostatním suvenýrům z cest. Po dlouhém potlesku se hvězda vrátila a přidala nám ještě tři kousky na cestu (Like A Rolling Stone, Jolene a All Along The Watchtower). Tleskalo se ve stoje a to, co jsem si jako velmi mladé děvče neuměla představit ani v tom nejdivočejším snu se stalo skutečností: Na vlastní oči jsem viděla a na vlastní uši slyšela samotného Boba Dylana!