Dnes jsem v mnoha ohledech odlišná než jsem byla v době, kdy jsem si opisovala texty Dylanových písní (zní to strašně, ale xerox byl tehdy ještě v plenkách a byla to poměrně drahá a ne úplně kvalitní záležitost) a snila si sny plné ideálů a utopií. Písničkáře už spoustu let neposlouchám, stále rozšiřuji svou sbírku nahrávek ze šedesátých let a ani na koncerty už vlastně nechodím, pomineme-li Deep Purple. Ti si řízením osudu získali zcela výsadní postavení, takže se nepočítají. Z toho vyplývá, že na koncert Boba Dylana, který se uskutečnil 11. 6. 2010 jsem se opravdu nechystala. Ani myšlenkou jsem o tuto možnost nezavadila, jenže pak se mi někdy v květnu rozezvonil telefon a dobrý známý mě požádal, zda bych mu nesehnala lístek a nedělala mu doprovod. Než jsem se stačila nadechnout a začít argumentovat dodal, že mi na lístek přidá (stál totiž hromadu peněz). Zamyslela jsem se a povídám: Tak jo, nějaké koupím. A jak jsem řekla, tak jsem i toho samého dne udělala.
Nakonec mi ten lístek zaplatil celý, asi ví, jak na tom s penězi bývám a pak, je to velkorysej chlap. A tak jsem vyrazila na Boba Dylana. Před tou řadou let bych vzrušením ani nemohla pořádně dýchat a určitě bych celou noc před tím rozčílením ani neusnula, jenže to už je dávno pryč. Našli jsme svá místa, usadili se a čekali, až se objeví malý Bob ve své velikosti. Těšila jsem se a více méně jsem tušila, že můžu čekat pořádný rachot.
Bylo už osm pryč, když se na podiu objevili. Kapela složená z pěti pánů v oblecích jako vystřižených z westernu Quentina Tarantina, kdyby něco takového někdy natočil. Dokonce měli i klobouky! Potlačila jsem v sobě chuť se uchichtnout a místo toho jsem se zaposlouchala. To, co se linulo z podia bylo hutné jako beton na stavbu konstrukcí k překlenutí údolí a vokál pana Dylana byl jako lehce narezlá armovací ocel. Už během první písně, kterou byla úžasná Rainy Day Women #12 & 35 se začal rýsovat první velkoryse navržený mostní oblouk. A ten se pak dál ohýbal přes Lay, Lady, Lay a Just Like Tom Thumb’s Blues až k Just Like A Woman. A stavělo se dál!
Charakteristický hlas odzpívával kousky jako třeba Mr. Tambourine Man, Workingman’s Blues a Ballad Of A Thin Man, v aranžích, které originální verze více než méně ctily a mohutný bluesový zvuk kapely si mě získával stále víc a víc. Pravda, několikrát mě zase napadlo pár klasických scén z westernu, ale většinou jsem je rychle zahnala. Zírala jsem na ně a nevěřila vlastním uším! Byli úžasní! Kdyby mi tahle kapela hrála na poslední cestě, Bůh by mi určitě odpustil všechny malé špatnosti a alespoň polovinu těch větších a svatý Petr by mi ještě podržel dveře, abych si mohla tleskat do rytmu. I když na druhou stranu si tím zase až tak moc jistá být nemůžu, protože bubeník bubnoval jako ďábel!
Pan Dylan vystřídal postupně klávesy, kytaru, a hrál pochopitelně i na harmoniku. Čas ubíhal a já si opět uvědomila, že lístek k sezení není nic pro mě a také mě trochu rozčilovali ti, co kolem neustále korzovali pro pivo, hranolky, křupky, limonády… tak jsou na koncertě nebo na pouti?! No jo, tohle z kotle neznám. Tam spořádaně čekáme na příchod našich hvězd a nikdo se z pozice, kterou si poctivě odtrpěl, nechce dobrovolně hnout (někdy ani nedobrovolně). Na druhou stranu jsem si ale uvědomila, že už hrají skoro tři čtvrtě hodiny a ještě nepadlo jediné slovo. Prostě hráli. Hráli skvěle, to ne že ne, ale chumel lidí pod podiem jejich hvězda nepřivítala, neřekla ani „Hi“ a já si říkala, že všechny ty zvěsti o nepřístupném Bobu Dylanovi budou pravda. Ani kapela se nijak nepokoušela kontaktovat publikum. Bylo to, jako bych to poslouchala z cédéčka a pak jsem si řekla, že je to třeba tím, že tady je Bob Dylan a kapela, ne jako na koncertě před týdnem, kdy před námi stála jen kapela, jeden celistvý organismus, spontánní, hravý a možná až nad míru komunikativní. Těm, kdo znají koncerty Boba Dylana údajně tenhle přišel jako přívětivý, mě to přišlo jako absolutní protipól skotačivým starochům z festivalu v Budapešti a že zrovna ten jeden je s Dylanem i stejný ročník. Nějak nejsem zvyklá na to, že hvězdu nerozdovádí ani když sborově zpíváme její písně. Nemohla jsem se díky zážitkům z jiných koncertů zbavit dojmu, že ty chlápky na podiu vůbec nezajímáme.
Po hodině a půl řekl velký Bob jen něco ve smyslu „a konec“ a pak představil pány muzikanty. Na baskytaru hrál Tony Garnier a u kytary věčně na kolenou nebo ve dřepu řádil Charlie Sexton. Bicí parádně obstarával George Recile a doprovodnou kytaru Stu Kimball. Na pedal steel kytaru, mandolínu a překvapivě i na trubku hrál Donnie Herron. Chvílemi to vypadalo, že kapela musí nutně toho malého mužíčka v černém svým zvukem převálcovat, ale nestalo se tak. Místo toho mi z těla vytrhli srdce a přidali si ho k ostatním suvenýrům z cest. Po dlouhém potlesku se hvězda vrátila a přidala nám ještě tři kousky na cestu (Like A Rolling Stone, Jolene a All Along The Watchtower). Tleskalo se ve stoje a to, co jsem si jako velmi mladé děvče neuměla představit ani v tom nejdivočejším snu se stalo skutečností: Na vlastní oči jsem viděla a na vlastní uši slyšela samotného Boba Dylana!