Ne že bych až tak toužila tuhle partu s čepicemi vhodnými pro pašování gramofonových desek viděl na vlastní oči, ale proč ne, je to vlastně legenda a tak jsem zakoupila dva lístky, mamička zamáčkla dojatě slzu a 7.10.2010 jsme se vypravily do „JuldyFuldy“ na koncert. Přemýšlela jsem, zda ti vyšňoření lidé, co se tlačili u vchodu někdy domácí hřiště hokejové Sparty vůbec navštívili, protože já věděla, co mě čeká a rozhodně jsem se nemínila parádit. Laminátové sklápěcí sedačky, příslovečná zima jako v Rusku, pološero a všeobecně neútulno na to, abych si vzala lodičky a sukni. Máma dosedla na naše místa a žasla. Byly jsme prakticky 20m od podia z boku, takže jsme viděly i něco navíc. Před námi se chystali a rozcvičovali účinkující (a že to byla někdy velkolepá podívaná!) Vážný hlas z beden nám co pět minut oznamoval, že se bude začínat a hala se postupně zaplnila až po strop. Myslím, že jsem neviděla jedinou prázdnou židli nebo lavici (o dvě řady za námi seděl i režisér Troška).
První na květinami ozdobené podium nastoupil orchestr a spustil. Po nich tam vkráčeli mladíci jako růže květ a přísně slavnostním pochodem donesli do stojanů zástavu Ruska i tu naši. Potom nás česky přivítal ruský moderátor (neuvěřitelně vysoký blonďák s neuvěřitelně hlubokým hlasem, který ovšem stejně neuvěřitelně rychle svlékl uniformu a zbytek večera odmoderoval schovaný pod podiem v texaskách, drahých značkových botách a tričku s anglickými nápisy). Po něm se dostavil český průvodce večerem a mohlo to začít. V té době už jsem měla husí kůži po celém těle. Najednou se mi začaly vybavovat všechny jindy jen mlhavé vzpomínky na náš školní sbor. Byli jsme v pionýrském a zpívali během květnových oslav ruské a české písně. Na náměstí k tomu účelu vyrostlo podium z lešenářských trubek, ozdobené vlajkami ČSSR a SSSR, možná i nějaké červené karafiáty tam byly a po nás nastoupila posádková hudba z Milovic, ve stejných uniformách a čepicích jako ti, co stáli jen pár metrů ode mě. Úplně jsem slyšela jak se sotva znatelným přízvukem tehdy zpívali „Kdyby byl Bavorov“. Jenže tady nebylo jen tak sotva půl náměstí lidí, tady se nás tísnili tisíce a ne zrovna za malé peníze! Na podiu se do rytmu objevoval oheň a všechno bylo ještě o dost… jak to jen říci – děsivé?
Ansámbl Alexandrova si nevšímal mého znepokojení a spustil. Na projekčních plátnech běžely názvy skladeb, jména sólistů a nebo podle toho o čem byla píseň i doprovodné obrázky. Když byla píseň vlastenecká nebo válečná, běžely tam záběry z druhé světové války, když se hlubokým hlasem neslo halou Ej uchněm, střídaly se tam obrazy burlaků na Volze. Když došlo na taneční vystoupení, na podium vběhly uniformované drobné tanečnice s vosími pasy přepásanými vojenskými pásky. Nohy měly jako srnky a kmitaly jimi, až se tajil dech. Tanečníci doprovázející jejich poskakování místy až artistickými kousky také vypadali, že mají tak čtyřicet kilo a že jejich těla jsou převážně z gumy, protože jejich ohebnost byla zarážející, stejně jako výdrž. Pochopitelně že kostýmy (když pominula první čísla v uniformách) byly křiklavě barevné, kozácká kavalerie metala kozelce, chřestila šavličkami od kterých odletovaly pravé jiskry a ukrajinský dupák rozvášnil už tak dost nažhavené publikum.
Upřímně, najednou i mě začal mizet ten původně ne úplně příjemný pocit. Najednou jsem to nevnímala jako připomínku něčeho divného nebo špatného. Všechno bylo tak, jak jsem si to pamatovala z televize tehdy (včetně projekce vojenské přehlídky z Rudého náměstí). Lakovky sólistů byly nablýskané tak, že mi do očí málem házely prasátka, všichni byli jako ze škatulky, vážní, soustředění, absolutně bezchybní. Zlaté knoflíky a šňůry, rudě nasvícené pozadí s nápisem a pěticípou hvězdou, jako by zpomalené a důstojné pohyby sólistů, klasické přechody z těch nejtišších poloh zpěvu až po burácivé, střídání rychlých a pomalých pasáží a nebo sólista na balalajku, který zahrál Montyho čardáš tak, že jsem na něho zůstala zírat s otevřenými ústy. V průběhu koncertu se měl představit i Aleš Brychta a Petra Janů. Upřímně, ruku na srdce, pan Brychta neměl nejmenší šanci vedle těch dokonale vytrénovaných hlasů a alespoň na mě působil více než vyčpěle. To okouzlující Petra Janů s nimi krok s lehkostí jí vlastní udržela. Ale došlo i na překvapení, která jsem nečekala. Přípitková árie z La Traviaty? No páni! Radeckého pochod? Pravda, v úpravě pro balalajky měl částečně takový ruský nádech, ale to bylo spíš plus v danou chvíli. Na podiu se stále dokola objevovalo několik dirigentů a stejní tanečníci ve stále jiných a ještě barevnějších a okázalejších kostýmech. Pochopitelně, že nemohly chybět oživlé matrjošky, kozáček a jako poslední taneční číslo byla Lady Karneval. Ani to jsem nečekala.
V přestávce si zpěváci ze sboru za scénou odložili saka od parádních uniforem, přes košile si natáhli trička a chodili mezi lidmi a nabízeli cédéčka. Nebo posedávali s očima zapíchnutýma do drahých mobilů a z plastových kelímků se občerstvovali (doufám že čajem, ať mi neberou poslední iluze o ruské kultuře). Vojenský řád byl na chvíli ten tam! Děvčata z tanečního souboru se cábrlatě kolíbala na podpatcích holínek a hřála si útlá ramínka pod bundami. Ale na podiu to byla jiná: vypnutá hruď, propnutá lýtka, přesně v řadě, jako struny na balalajce! A pak jsem také rozluštila záhadu, která mi vrtala hlavou už od začátku a to, zda si talenty do sboru vybírají také podle vzrůstu, protože všichni sboristé byli více méně (plus mínus pár centimetrů) stejně vysocí, ale když nastupovali po přestávce a předbíhali se, aby šli v přesném pořadí jak mají, jsem pochopila, že právě to je ten fígl. Museli jít přesně tak, jak „patří“, protože ti menší měli na svém místě takové plechové stupínky – ti malí větší, ti střední menší – vyrobené přesně tak, aby sbor působil kompaktně a nikdo nevyčníval. Bože můj, pomyslela jsem si, ale na druhou stranu si i taková drobnost zasloužila obdiv. To nebyl živoucí organismus semknutý a sehraný, to byl skvěle udržovaný, promazaný a seřízený stroj, obrovitý motor ledoborce křižujícího Barentsovo moře! (V podstatě se ani nedivím protivníkům Husitů, že se dávali na útěk, když zaslechli Kdož sú Boží bojovníci, když tihle tam spustili, znělo to chvílemi, jako bouře nad Tajgou!).
Ano, moc se mi tam nechtělo. Ano, myslela jsem si, že to bude možná i směšné. Ano, myslela jsem si, že o tom pak budu vyprávět jako o strašidelném výletě do dob zlatého věku komunismu. Ano, bylo to strašidelné, ta disciplína, přesnost, až přehnaná dokonalost, výkony místy trochu mimo mé chápání udržované ve stejné podobě už celá desetiletí, ale byl to také strhující a naprosto omračující zážitek! Sólista v bílé uniformě (jakýsi národní umělec) mi vyrazil dech když zazpíval „Macejko“ tak, že jsem to asi lépe nikdy neslyšela. A když ten samý pán dostal privilegium zazpívat již sto padesát let starou „Kalinku“, už jsem měla co dělat, abych se udržela sedět. Tělo mi zaplavila euforie, která ovládla asi každého v hale a pak i obdiv k těm zhruba sto dvaceti hrdým, krásným a pyšným synům a dcerám šíré matičky Rusi. A tak ve mně alespoň na chvíli probudily léta utiskované slovanské geny. Prakticky celou cestu domů jsem měla chuť a skoro až potřebu mluvit rusky a že jsem až sama sebe udivovala, jak snadno mi některá slovíčka naskakovala! Spasibo nebo dasvidania patří k těm, které zapomenout pochopitelně snad ani není možné.