Upřímně,
blázen určitě jsem, ale v jiném směru. Moje posedlost Deep Purple začala
skoro na den přesně před třemi lety právě v Liberci a tak nemohlo být
pochyb o tom, že se tam vypravím i tentokrát. Co se tehdy v Tipsport areně
stalo nejsem schopná vysvětlit. Nevím, zda to byla hudba a nebo radost, se
kterou se ti pánové vtrhli na podium, tehdy jsem je neznala a můj zážitek
z koncertu se rovnal spirituálnímu vytržení. Většina mých přátel, kterým
jsem pak ten zázrak popisovala si sice myslí, že hlavním důvodem byl poněkud
nevhodný oděv a následná drobná společenská nehoda charismatického zpěváka, ale
ve finále je úplně jedno, čím to bylo. Prostě se to stalo, vstoupili do mého
života a já je s díky a vděčností přijala za své zachránce, soukromé
spasitele a výhradní dodavatele životní energie. A protože je třeba hýčkat si
drobné soukromé radosti, vyrazila jsem do Liberce i 18.2.2009, aniž bych si
uměla představit, jak bude zahajovací ceremoniál probíhat. Upřímně, mohla to
být klidně zimní olympiáda, mě to bylo fuk,
já chtěla jen vidět koncert.
Plná očekávání
jsem vyrazila k hale. Z nebe se neuvěřitelně vydatně sypal sníh,
mrzlo a pořadatelé od vstupu P, který jsem měla na vstupence tvrdili, že mám
jít hlavním vchodem. Tam ale dáma, která nedělala nic jiného, než opakovala, že
dveře otevřou až v sedm, zděšeně vyjekla: „Ale ne, jděte ke vstupu P!" A
tak jsem chodila pořád dokola a nikdo nic nevěděl. Když jsem asi po dvanácté
potkala stejného pána, došlo mi, že čekáme na to samé a to na možnost utkat se
o první řadu. Dala jsem se s ním do řeči a pak jsme škvírou ve dveřích
chvíli sledovali zkoušku. Kapela si jen tak hrála asi půl hodiny. Gillan
vypadal z té dálky jako obr. Měl na sobě něco bílého a jeho hlas se nesl
ohromným prostorem až k nám s neobyčejnou silou, jistotou a sytostí. Wow!
Je ve formě! pomyslela jsem si radostně a pak jsem se s drobným pánem
v zádech doklouzala silnou vrstvou rozšlapaného sněhu ke vstupu P
s tím, ať si zkusí ho neotevřít. Pán se jmenoval Olaf, byl z Německa
a na Deep Purple byl již dvacetkrát. Konverzací jsme si krátili čekání. Byla
nám děsná zima a Olaf nadhodil, že asi umrzneme dřív, než začne show. Ušklíbla
jsem se a namítla, že asi jo, a že nevím jak on, ale já rozhodně umřu šťastná,
protože zkouška pokračovala dál a i když jsme je už neviděli, slyšela jsem
zřetelně Lazy i že se zpěvák něčemu začal smát.
V sedm
otevřeli a já byla první, koho vpustili vchodem P do haly. Zdálo se nám, že je
tam úžasně teplo a po boku Olafa jsme napochodovali do první řady s tím,
že nám bylo jasné, že další kolo boje bude po oficiálním zahájení, protože jsme
stáli u provizorního plotu. Kolem nás byla ledová dráha, z reproduktorů se
nesla hudba všelijaká a na podiu pro ukrácení čekání potrsávala tři mladá a ne
příliš oděná děvčata. Po ledě pochodovaly roztleskávačky a jezdili lvíčci. Jen
mi to z té první řady všechno připadalo nějak umolousané, upatlané a
ošuntělé. Pak se snesla přes podium jemná síť. Naklonila jsem se k Olafovi
a povídám: „To je asi abychom nemohli nic házet po politicích, co tu budou
řečnit." Olaf zavrtěl hlavou a povídá: „To je kvůli fanynkám, až budou po
Gillanovi házet spodní prádlo. Máš nějaké?" Rozchechtala jsem se, koukla na
několik vrstev triček a mikinu a povídám: „Dnes je to teda mission impossible."
Že bych si dobrovolně svlékla byť jen mikinu bylo nemyslitelné. Síť tam byla
pochopitelně kvůli laserové show a mě došlo, že pokud bych tu chtěla dobrovolně
mrznout kvůli slavnostnímu ceremoniálu, mohla jsem si to odpustit, protože
z televize bych určitě viděla víc a v lepším světle. Z té první
řady to pořád vypadalo jako akce spíš rozsahu státu, nebo ještě něčeho menšího.
Poletující bežkařka a skokan na lyžích putující napříč halou byli oživením, ale
dál už jsem nic zajímavého neviděla. Z prostřed první řady toho ostatně
moc vidět nebylo. Dívenky na bruslích neúnavně jezdily kolem, objevovaly se
další a další, brusle jen zvonily o led a já si uvědomovala, že mám hlad, zebou
mě nohy, stále nemám chuť sundat si rudou mikinu model – švýcarská zástava – a
že se už teď docela nudím.
Nebudu
rozebírat to, co již propral tisk i internetová fóra. Něco bylo spíš
k smíchu, něco k pláči. Někteří neměli za potřebí naložit si na bedra
takový ranec trapnosti, ale stalo se. Jistota, že tohle všechno uzavřou dobře
naladění hard-rockoví dědci, byla víc než uklidňující a působila v danou
chvíli jako sedativum. Musím ale zmínit prezidenta FIS pana Kaspera, který mě
nadchl. Připadlo mi, jako by se na podiu konečně objevil někdo gramotný a jeho
proslov v češtině jsem spolu s ostatními kvitovala s pokřikem a
aplaudováním. Ale to byl jen paprsek světla v mlze, který zase rychle
zhasl. Naklonila jsem se k Olafovi a špitla: „To nás pán Bůh trestá za to,
že se málo modlíme!" Mrknul na mě, pak na hodinky, široce se usmál a povídá:
„To už vydržíme!"
A
vydrželi. Znovu jsme se utkali o první řadu, ale tentokrát to byl skutečný
kotel, jak má být. Mačkanice, strkanice a sem tam rána loktem. Konečně se mi
začalo dělat trochu teplo. Na podium vletěli Deep Purple s obvyklými gesty
a legráckami, co mám už naučené a pustili se do nás, hudba zaburácela a naplnila
prostor haly až po strop. Otevřela jsem doširoka oči a upřela je na vyhublého
charismatického zpěváka, nechala se ozářit úsměvem kytaristy, polaskat mrknutím
baskytaristy, nastavila tep srdce na rytmus bubeníka a nechala se kolíbat
pohupující se hlavou klávesáka. Byli tu, přímo přede mnou, na dosah ruky,
odpočatí a radostí překypující legendy. Najednou už nebylo nic. Nebyl svět ani
zbytek vesmíru, nebylo mistrovství, ani příkoří ze strany pořadatelů, nebyl
hlad a žízeň, nebyly studené nohy, nebyla únava, byli tam jen oni, já a hudba,
co asi spoustě lidem v hale nakopávala pozadí tak, že je kvapně zvedali a
ocházeli. Jenže mě ten „kravál" připadal jako pramen nejčistší energie
vytrysknuvší ze skály. Měla jsem pocit, že se má chodidla přestala dotýkat země,
stejně jako před třemi lety, jako předloni, jako v listopadu minulého
roku… pořád ještě to neuvěřitelně funguje!
Hrnuly
do nás staré hity i ústřední píseň poslední desky, která to celé pro mě tehdy
odstartovala. Hráli si. Gillan byl neobyčejně štědrý pokud šlo o legrácky,
obličeje, mávání, gesta a tradičně vratké tanečky (za bednou měl ale schované
pivo, kdo ví, jak to tedy s těmi jeho tanečními kreacemi ve skutečnosti
bylo), ale jak si při Smoke On The Water přivodil zranění, díky kterému cedil
krev z brady až na své oblíbené žluté tričko, jsem nepostřehla. Morse sice
nedostal možnost blýsknout se dlouhými sóly jako obvykle, stejně jako pan
Airey, ale ten si stejně neodpustil poškádlit nás, když do malého sóla vměstnal
i ústřední motiv Smetanovy Vltavy (jako před třemi lety… a tehdy jsme
reagovali úplně stejně – nadšeně). Glover tvořící s Paicem méně nápadnou,
ale dokonale sehranou rytmickou sekci drželi opratě spřežení vokálu, kytary a
kláves pevně ve svých rukou. Přídavek byl velmi sympatickou tečkou za ne úplně
typickým vystoupením a jak trefně poznamenal kdosi za mnou: „Osmdesát minut
dobrejch!" Ano, i osmdesát minut v sedmém nebi se počítá! A jak jsem se
tak šourala z haly, zaslechla jsem ještě: „No a teď jim, pro mě za mě,
může klidně všechen sníh roztát." Uvědomila jsem si, že v kotli a
přilehlém okolí byste jen těžko našli někoho, koho doopravdy zajímalo nějaké
mistrovství. Usmála jsem se na Olafa. Ten si šťastně vydechl a zamrkal modrýma
očima. Popřála jsem mu šťastnou cestu domů a vydala se na tramvaj.
Brodila
jsem se sněhem, na hlavu se mi sypaly vločky velké jako dvoukoruny a já byla
jako postříkaná živou vodou. V uších mi hučelo od hluku, bundu jsem si
nechala rozepnutou a ze závěje za halou jsem vylovila svačinu, kterou jsem tam
odložila před koncertem. Neměla jsem tehdy na jídlo ani pomyšlení, ale po
koncertě, to už byla jiná. Zakousla jsem se do obloženého chleba a zapnula
mobil. Přiletěla mi hromada textových zpráv. Menší část tvořily dotazy, zda
jsem v Liberci a tou větší částí byly zpovědi kamarádek, které mi jedna po
druhé psaly v podstatě to samé: „Máš pravdu, něco na tom dědkovi je!"
Zvykla jsem si na jízlivé poznámky týkající se věku mých idolů i na titul
„dědek" pokud jde o pana Gillana. Myslím, že tohle není o věku ani o titulu prarodiče.
Baví je to, co dělají a dělají to dobře. Jsou zatraceně vyhraní a v pohodě
a to možná nutí lidi na jejich koncert jít třeba i dvacetkrát.
Dorazila
jsem do Harcova, kde jsem měla tu čest pobývat, něco po půlnoci. Ve dnech
šampionátu je to asi vůbec nejhlídanější část Liberce, protože na kolejích toho
času dlí sportovci všech zúčastněných zemí. Klopýtala jsem závějemi a bylo mi
skvěle! Ráno jsem se vzbudila brzy, tělo nezvládalo porci energie, kterou
dostalo prostřednictvím Space Truckin´, Rapture Of The Deep, Lazy, Pictures Of
Home, The Battle Rages On, Hush, Smoke On The Water, Perfect Strangers, Highway
Star,… Ještě mi ani neproschly boty nasáklé libereckým sněhem a já už myslím
na to, jak si v pondělí dojdu koupit lístek na jejich květnový koncert
v Praze!
Foto převážně z kotle možno shlédnout zde: http://picasaweb.google.cz/KaterinaDP75/SlavnostniZahajeniMSVLyzovani