Do Budapešti jsme přijely s mírným zpožděním a stejně jako celou cestu i tam pršelo, což mě náladu nevzalo, ale mé kamarádce ano. Ubytovaly jsme se v hotelu Veritas, jen nějakých deset minut chůze od Pap Lázló Budapest Sportarény, natáhly jsme se na postele, pojídaly dobroty a bavily se o mužských… Stále jsem ji chtěla nějak připravit na to, že těm pánům bylo pětapadesát už poměrně dávno (vyjma pana Morse). Usmála se a pronesla: Nedělám si iluze! Ale pak udeřilo pět hodin a já začala chodit po pokoji jako pes, když se blíží bouřka. Má spolubydlící pochopila a taktně mi naznačila, že do té zimy a deště nejde, když to začíná AŽ v půl osmé, ale pak psychicky nevydržela fyzické projevy mého napětí a vyrazila se mnou už kolem čtvrt na šest k aréně.
Bylo ošklivo, zataženo, foukalo a poprchávalo. Ona se mračila a já byla šťastná, i když jsem narozdíl od ní neměla bundu. Stála jsem v hloučku tak čtyřiceti lidí u brány k hale a doufala, že budu co nejblíže. Markéta se čertila, že je jí zima a já jen máchala rukou a říkala: Neboj se, Steve se usměje a hned budeš mít pocit, že svítí sluníčko! Pochopitelně netušila, kdo je Steve Morse, ani jakou zbraní v podobě úsměvu disponuje. Po půl hodině mrznutí nás vpustili blíž hale. Moje rezolutní neběžím, důstojnost nadevše bylo rázem to tam a tak jsem vyrazila jako ostatní, zabrala místo ve druhé řadě a čekala, až se ke mě připojí vážně kráčející Markéta. Překvapivě se nebránila, jen nesměle přiznala, že nikdy nebyla na žádném koncertě takhle blízko. Možná by stálo za to se zmínit o tom, že její favorité jsou U2 a Depeche Mode. Vůbec jsem si neuměla představit, co s ní udělá pět chlápků ve věku našich otců, až spustí ten svůj třeskutý klasický rock.
Stály jsme na nějakém vedení pro kabely, takže jsem už po deseti minutách věděla, že budu mít namožená lýtka a pořád dokola jsem opakovala: Jsem blázen a pak i já se tak těším. Markéta trpělivě snášela mé stavy radostného neklidu a pak sama k sobě pronesla: Jsem blázen. To mě rozesmálo a než jsem stačila nějak zareagovat, otočil se jeden ze dvou mladých mužů, co stáli před námi a zeptal se jí, zda se neznají. Markéta ale popřela i to, že by měla dvojče! Čekání jsem si krátila tím, že jsem jí vysvětlila, jak který člen kapely vypadá. Šikmo vedle nás totiž stál jiný mladý muž s aktuální fotografií Deep Purple na zádech, což byla vzhledem k místu a okolnostem naprosto dokonalá didaktická pomůcka. Také jsem si ale začala uvědomovat, že něco není jako obvykle. Paiceova bicí souprava nebyla zakrytá britskou zástavou a tak vůbec. Když za dva roky absolvujete tři koncerty kapely jako je tahle, už prostě víte, jak některé věci mají vypadat.
Za pět minut půl osmé nastoupila maďarská rocková skupina. To je tak všechno, co o tom můžu říct. Pánové to byli už v letech, ale mezi námi, mohla to být klidně Omega a nepoznala bych to! Mě přišlo, že se na ně nedá koukat, ale jinak jim to dost šlapalo. Když už bylo skoro půl deváté a podium bylo přichystané pro hvězdy večera, začala jsem opakovat: Já chci Sinatru! Markéta se na mě dívala jako bych se konečně doopravdy zbláznila, ale jak jsem již podotkla, tohle byl již čtvrtý koncert v krátké době a tak jsem věděla, že nastupují na Sinatru, stejně jako jsem věděla, že určitě první skladba, která zazní bude Pictures Of Home. Nemýlila jsem se ani v jednom! A nepřekvapilo mě ani to, že přivítání přišlo až po Things I Never Said, Into The Fire a Strange Kind Of Woman a po něm s věnováním Rapture Of The Deep. Pan Gillan nás nešetřil. Hrnul do nás všechny své grimasy, baletní krůčky, gesta, posunky, hvízdání na prsty a klekání si na stará kolena. Plnými hrstmi mezi nás házel i dokonalé porcelánové úsměvy a v jednu chvíli dělal dokonce slepici. Měl hodně ostříhané vlasy, obyčejné texasky, světle modré značkové tričko vyzdobené umělou kytičkou připnutou na prsa, pletený opasek, bosé nohy a velmi rozvernou náladu. Pokud jde o ostatní členy souboru, nic neobvyklého, řekla bych. Steve Morse a jeho indiánské šperky, náramky a snubní prsten, tričko s indiánskými motivy, sada kytar mě ne úplně známé značky, texasky, jaké nosí vždycky a boty, které jsem na něm také viděla už počtvrté. Don Airey měl tradičně tmavou klasickou košili a tmavé kalhoty a za sadou kláves nebyl moc vidět. Ani Roger Glover nepřekvapil. Šátek na hlavě, k němu košile bez rukávů, nějaké zlato na krku, černé kalhoty i prsten, všechno bylo tak, jak jsem to zažila už tolikrát. A Ian Paice? Musím zdůrazňovat, že on je, pokud jde o oblékání, velmi konzervativní? Sportovní oblečení zvučné značky a modelu „pohodlí nadevše" si k bicím bere vždycky.
Stála jsem pod podiem, zírala na dlouhé štíhlé nohy pana Gillana a v duchu jsem si opakovala koncert v Liberci, kde jsem je vlastně náhodou objevila, ostravský koncert, který jsem považovala za opravdu povedený a koncert v Joensuu ve Finsku, který byl jaksi specifický alkoholovou indispozicí frontmana i místem konání. Ale teď byli v Budapešti, v mé milované Budapešti! Temperamentní (místy až příliš) publikum rozdovádělo starší pány tak, že na podiu zavládla mírná anarchie. Možná by bylo trefnější říci, že je prostě posedla čirá radost. Chovali se jako malí kluci, které pustíte do hračkárny. Pan Morse roztáhl svůj oslnivý úsměv a nejen že už ho neodložil, ale mou kamarádku tím dostal. Měl ji v hrsti než byste stačili říci Smoke On The Water, na kterou došlo až na úplném konci. Během večera zazněla Mary Long, Kiss Tomorrow Goodbye, Well Dressed Guitar (kterou stihl stejný osud jako Things I Never Said a to, že se na Rapture Of The Deep nedostala a existuje jen na speciálním vydání k turné), The Battle Rages On, Lazy a sólo pana Aireyho, který nezklamal mé očekávání a nezapřel klasické hudební vzdělání ani znalost maďarských klasiků. Panové Glover a Paice tvořili jako vždy dokonalý, sehraný a neopakovatelný rytmický pár a uprostřed toho všeho jako třešnička na dortu poskakoval po špičkách bosých chodidel Ian Gillan místy sám sebe překvapující schopností vyzpívat některé extra vysoké tóny. Během sóla pana Morse se ale ukázněně usadil na podstavec bicích a nespouštěl ze sympatického blonďatého Američana oči. Sledoval ho skutečně nábožně! V oficiálním playlistu sice nebyla, ale během sóla pro kytaru zazněla i podstatná část skladby Contact Lost, věnovaná posádce raketoplánu, který v roce 2003 havaroval při návratu na Zemi. Pak nám naservírovali ještě Perfect Strangers i s několika takty z Jesus Christ Superstar a pak „už" do nás napumpovali „jen" Space Truckin´, Highway Star a konečně i Smoke On The Water. Uměla jsem si představit, co nám přidají a že to budou jen dva kousky. Ani tentokrát jsem se nemýlila, Hush a Black Night patří ke koloritu této tour. I když gesto pana Gillana, strašně mi buší srdce bylo novinkou. Na druhou stranu, když začal nad hlavou točit stojanem od mikrofonu, nelekla jsem se, viděla jsem to už na fotografiích z nedávného koncertu v New Yorku.
Deep Purple jedou Rapture Of the Deep Tour již od září 2005, takže pokud byl někdo toho večera v aréně opravdu šílený, já to nebyla a Markéta také ne… Nicméně minulý měsíc měli volný, pravděpodobně už to bylo nezbytně nutné. Ovšem, když se podíváte do rozpisu koncertů na listopad, tak od 9. 11. jich deset absolvují ve Francii, tři v Rakousku a jeden v Belgii a to už jich mají šest za sebou. Nezničitelní dědci! Na druhou stranu ale musím přiznat, že i když z podia kapela odešla poměrně důstojně, nejrozvernější člen (pan Gillan) se spíš belhal, shrbený a po patách, takže to vypadalo že se mu ty hubené nohy musí zlomit a nebo alespoň vyvrátit v kyčlích.
Když jsem se šourala k hotelu, celá rozlámaná se stejně rozlámanou kamarádkou po boku, v duchu jsem se sama sebe ptala, kde jsem vzala odvahu tohle podniknout. Jsem bez peněz, vánoce na krku a já si jedu na koncert do Budapešti! Jenže jsem byla tam, kde jsem si moc přála být a to, co se dělo mezi půl osmou a jedenáctou hodinou, bylo neopakovatelné a pro mě naprosto dokonalé a já bych musela být vážně úplně šílená, abych litovala toho, že jsem myšlenku, vyrazit do Budapešti na koncert, uvedla díky Markétě v život. No a když už jsme u Markéty, úplně mi vyrazila dech, když druhý den v autobuse na cestě domů jen tak mezi řečí pronesla: Třeba v Anglii, to by muselo být super, chtěla bych je vidět v Anglii. To bych snad ani nejedla, jen abych je viděla! V první chvíli jsem si myslela, že mluví o U2 nebo Depeche Mode, ale když mi řekla, abych hlídala termíny koncertů, že Anglie není nutně podmínkou, došlo mi, že jak rychle dostali na lopatky mě, tak rychle dostali i ji. Málo platné, tihle chlápci vědí co dělají a také v tom mají proklatě dlouhou praxi, tak jen doufám, že ji ještě nějaký čas mít budou, protože vidět je třeba v takové Anglii, to přece musí být teprve masakr!