V dalších dnech už mírnější nemohoucnosti mi dělala společnost hlavně hudba, naštěstí jsem měla u postele nastěhovanou hromadu cédéček, takže bylo o zábavu postaráno. Výsadní právo k zabíjení mé nudy měli dlouho pánové Plant a Page spolu se symfonickým orchestrem a egyptskými hudebníky, až mi jednoho dne dorazila deska Gillian Glover. Položila jsem ji na hromadu desek a vrtěla nad tím hlavou, vlastně jsem zapomněla, že jsem si ji objednala. Album Red Handed vyšlo v polovině května tohoto roku a já je z nějakého pohnutí mysli chtěla. Upřímně, ani jsem nedoufala, že bych tu desku získala, zdálo se mi to velmi nepravděpodobné, ale teď tu byla a hrdě trůnila až navrchu hromady pánských kapel. Nebyla jsem nedočkavá, nepustila jsem si ji hned, přemýšlela jsem jaká ta deska asi bude. Než jsem si ji objednala, slyšela jsem z ní čtyři skladby, takže jsem měla určitou představu. Chvíli jsem si prohlížela obličej na přebalu a srovnávala ji s obličejem jejího otce, jak si ho pamatuji, ale pak už jsem prostě neodolala své zvědavosti a strčila jsem desku do přehrávače.
Lékař, který mi nechal zrentgenovat kotník a napsal mi komické resumé o nehodě (to, že jsem nevěděla, jak přesně se moje noha dostala pod náběh auta je jedna věc, ale formulovat že měla možná střet s autem, neví jistě, není schopná popsat vyznívá spíš ve prospěch názoru, že jsem byla tak napařená, že si ani nepamatuji, co mě to vlastně málem přejelo a pod co jsem se to z čiré nepozornosti vrhla), mě poučil o tom, že mám nohu chladit a hlavně ji nechat v klidu. Naordinovat klid mě, to je docela troufalost… a hlavně je to asi zbytečné. Jenže teď se mi pokojem nesl hlas Gillian Glover, ne Roberta Planta nebo jiného dravce. Její kultivovaný vokál a vesměs pomalejší skladby mě položily na záda a nechaly odpočívat jak mou nohu, tak i všechno ostatní. Přivřela jsem oči a představila si jejího otce. Mám ho moc ráda a na konci května jsem měla tu čest ocitnout se mu tváří v tvář a požádat ho o autogram. Tomu pánovi bude letos dvaašedesát a přesto na podiu vyvádí neuvěřitelné kousky a když se mu podíváte do očí, je v nich pořád ještě nejen jiskra ale i rarach. Gillian je fyzicky podobná svému otci, a řekla bych, že je mu podobná dokonce hodně a stejně jako on má spíš hlubší hlas a uklidňující přednes.
Tu desku jsem slyšela čtyřikrát za sebou. Jen jsem ležela, přivírala oči a usmívala se. Nemám moc ráda pomalé věci, nejsem přívrženkyně písničkářů natož pak písničkářek, ale tohle mě v tu chvíli dělalo dobře. Klavír, housle a místy příjemné mrazení v zádech; tahle deska asi do světa díru neudělá a neocitne se pravděpodobně ani na žebříčku nejprodávanějších titulů, ale to je mi jedno. Je mi jedno i to, že se pohybuje na hranici mezi písničkářským folkem, jemnějším rockem a bluesem. Je to úplně jiná hudba než ta, kterou obvykle poslouchám a to asi také udělalo své. Každopádně mě Gillian přiměla pohodlně a trpělivě ležet a to je, myslím, přesně to, co doktor mínil svým hlavně klid.
http://www.myspace.com/gillianglovermusic