V únoru jsem ale koupila letenku, Satu mi koupila lístek a tím pádem už bylo velmi těžké couvnout. Bylo rozhodnuto. Na Deep Purple jsem v tomto roce měla vyrazit do Finska. Praštěná jsem na to dost a pak, Deep Purple pro mě nejsou jen hudba, je to spíš terapie, kus té nejlepší čokolády, když Vás honí víc než jen mlsná! A tak jsem odjela na letiště, absolvovala let do Helsinek a pětihodinovou téměř nekonečnou cestu vlakem do Joensuu, to už je skoro tam, kde se lesy a jezera začínají jmenovat Rusko – prostě Karelie – prostě divočina. Lesy kam se podíváte, jezera plné tmavé čiré vody se spoustou skalnatých ostrůvků, medvědi, výřeční lidé a slavná britská skupina, no zkrátka divočina, jak má být!
A tak se stalo, že jsem někdy už kolem půl šesté odpoledne stála před Joensuu Areenou v řadě asi tak šestnáctiletých děcek a připadala si jako „maximální stařena“. Když jsem se ale asi po půlhodině otočila, fronta za mnou narostla přes celé parkoviště a rozhodně už jsem nepatřila k nejstarším. Brány arény se otevřely někdy po šesté, vešla jsem a žasla. Konstrukce arény není jako u nás kovová, ale dřevěná, takže to vypadá spíš jako obrovitá loď nějaké moderní katedrály. Žádné klasické tribuny, jen pár skládacích a uprostřed plochy byly stolky a židle a kolem stánky s pitím, takže jste klidně mohli celý koncert prosedět u piva, ale o to mi nešlo. Já chtěla být tak blízko, jak to jen půjde. Nejela jsem přeci dva tisíce kilometrů proto, abych stála někde vzadu, ne? Ruku na srdce, nikdy před tím jsem v první řadě nebyla, ani na menších koncertech, natož na takovém! No, všechno je jednou poprvé. Vypnula jsem hruď v bílém triku ozdobeném vlastnoručním nápisem Deep Purple a zaujala jsem pozici u kovového ohrazení s jasnou představou, Jsem tu, zpět ni krok! Nikdo mě nedonutí se odsud hnout! Podle toho, jak si členové kapely stoupají jsem věděla, že budu mít z první ruky Rogera Glovera, což nebyla vůbec zlá představa. A tak jsem stála a čekala v hloučku mladých děvčátek a opět si připadala poněkud „nepatřičně staře“.
Nebudu to protahovat. Předskakovali Thin Lizzy. Čekala jsem, že se mi to nebude líbit, ale že se mi to nebude takhle strašně líbit, to mě nenapadlo. Nakráčela parta pro mě vlastně neznámých chlapisek a spustila. Holčičky kolem mě poskakovaly jako smyslů zbavené, ale já nějak postrádala potřebu třeba jen zvednout ruce a v tom se to stalo, všimla jsem si baskytaristy, vyššího černovlasého muže s hubenýma nohama a rozsáhlým tetováním. Díval se na mě. Znejistěla jsem a pokusila jsem se splynout s davem. Marně! Mezi těmi dětmi jsem byla poněkud… jak to říci slušně… vyspělejších tvarů. Všimla jsem si, kam se mi dívá! To mi ještě tak scházelo! blesklo mi hlavou, než se jeho tetováním velmi zdobená ruka vymrštila a hodila do davu první trsátko. Co do davu! Kdyby ho tak hodil do davu! On ho hodil po mě a trefil mě do čela! V první chvíli jsem si vůbec neuvědomila, co to bylo, přišlo mi to absurdní, ale když jsem si sáhla do vlasů a sundala z nich trsátko, došlo mi, že se to opravdu stalo. No a aby toho náhodou nebylo málo, tak mi ještě poslal vzduchem polibek!… No, co dodat, můžu si za to sama, nemám lézt do první řady! Trsátko jsem strčila do kapsy a přetrpěla zbytek jejich vystoupení.
Přestavba podia proběhla rychle, jak už to tak bývá a když se z reprobeden ozval Frank Sinatra, bylo mi jasné, že partička rozverných postarších mladíků už je připravená k výstupu na podium. V Ostravě to probíhalo stejně. Kapela nastoupila a hned se do toho dala. Nemařili čas a v rychlém sledu bez pauzy zahráli Picture Of Home, Things I Never Said, Into The Fire a Strange Kind Of Woman. V prvních řadách nastala vřava, do které jsem se pochopitelně poměrně bez potíží zapojila i já. Pak nás pozdravil Ian Gillan, oznámil pár nezbytných věcí o nové desce a spustili Rapture Of The Deep. Strašně ráda bych řekla, že pak už to jelo jako na drátku tak, jak jsem to loni zažila na dvou koncertech v rámci Rapture Of The Deep Tour, ale ne. Něco bylo jinak. Všichni vypadali báječně, úžasně, Gillan neměl ani tepláky, ani plátěné kalhoty několikanásobně širší, než je třeba, měl slušivé texasky, které jen zdůrazňovaly fakt, že jeho nohy jsou pořád strašně dlouhé a hubené, i když zbytek těla doznal jistých nelichotivých změn. Glover se po podiu proháněl jako vítr, Morse zářil jako jitřní hvězda a neustále nás oblažoval svým širokým úsměvem. Paice byl úžasný jako vždy a Airey proháněl sebe i klávesy, jenže něco bylo jinak, cítila jsem to. Něco tomu chybělo. Paice se rozmáchl a bez obtíží spustil zběsilou předehru oznamující, že se bude hrát Fireball. Věřte tomu nebo ne, ten chlap šílená, co držel mikrofon to pořád ještě ukřičí. Jenže pak jsem si všimla, že také hodně kašle a podezřele často odchází za podium. Viděla jsem na něho škvírou mezi podstavcem pro bicí a klávesy. Upíjel něco čirého z malé plastové lahve a nebo se opíral o nějakou bednu dlaněmi a předkloněný tak nehybně přečkal každé kytarové sólo. Tak že by přeci jen nějaká ta únava nebo nepříjemné projevy stáří? napadlo mě a v podstatě mi ho v tu chvíli bylo líto. Vypadal na tom podiu tak silně, neohroženě, sexy a … Jak může být chlap v jeho věku tak sexy?! Je to vůbec možný? Není to náhodou proti přírodě? Nebo že už bych měla něco s očima?…
Okouzlující mizera nám ohlásil sólo pana Morse a zmizel v zákulisí. Když vycházel, ještě pořád to byl starý unavený muž, ale než došel do světla reflektorů, už z něho byl zase ten divoch s pomněnkovýma očima, jen dnes nějak bez jiskry. Glover se překonával. Rozdováděl děvčátka po mé pravici, až jsem se musela smát. Pak padlo When A Blind Man Cries a na řadu přišlo i sólo pana Aireyho. Když zahrál první takty Lazy, úplně se mi rozbušilo srdce. Nejsem a asi nikdy nebudu klasický fanoušek, takže Smoke On The Water nemám ráda a Hush mimo koncert raději v originálním podání Roda Evanse, jenže Lazy, ta je moje. Patří k mým nejoblíbenějším. Gillan, který si už v průběhu koncertu dával mikrofon do zadní kapsy kalhot a začal podnikat podivné výlety z podia i jiným směrem, než jen za podium, nemluvil do publika a i jeho taneční kroky byly poněkud podezřelé, si zapíchl mikrofon do stojanu, nakročil si, zapřel se jako obvykle a vykřikl Lazy…! Vím, jak to pokračuje! Znám ta slova, ale ona nepřišla! Kapela hrála a Gillan se chvíli díval před sebe, pak se ozvalo něco jako: Jak je to dál? a pak se začal hihňat. On je namol! udeřilo mě to do čela jako modré trsátko basáka Thin Lizzy, Tak já ho tu lituju, že ho bolí záda nebo tak něco a on ji má jako z praku! No je tohle možný?!… Dva tisíce kilometrů a on je nalitej!
Než hodiny na stěně arény ukázaly deset, bylo po všem. Překvapivě zazněla The Battle Rages On a to překvapivě i s mluveným slovem pana Gillana, který si vzpomněl, že by nám také mohl něco říci. Pak přišla ještě Space Truckin´, Highway Star a pochopitelně Smoke On The Water, dnešního večera bez obligátního pokřiku: Neslyším vás! Trsátka pana Glovera byla rozházena, paličky pana Paice skončily někde v davu, stejně jako trsátka pana Morse a ručník, který ovšem určitě nebyl majetkem pana Aireyho. Šmitec. Sbohem a šáteček. Věděla jsem, že nám dvě přidají a že jedna z nich bude Hush. Tou druhou pak byla Black Night. Bylo něco málo po desáté, když jsem stála před halou a pokoušela jsem se najít svou kamarádku Minnu, které se se mnou chtěla rozloučit a věnovat mi malý dárek na památku.
Po chvíli bloudění jsme se našly a ona mi položila zcela pochopitelnou otázku: Tak jaké to bylo? Ty už jsi je viděla, tak jaké to bylo? Dobré nebo ne? Přemýšlela jsem. Nevěděla jsem, co jí na to říci. Neřekla bych, že tohle byl odbytý koncert. Po hudební stránce vůbec ne, proboha, jsou to profesionálové! Za to, co jsme zaplatili, jsme dostali až až, ale nemělo to šmrnc, nemělo to jiskru a chyběl tomu vtip a rozverná lehkost bosonohého zpěváka. No, třeba mu křivdím, třeba mu opravdu jen nebylo dobře, konečně je to téměř dvaašedesátiletý pán a jejich turné už trvá skoro dva roky a koncertují téměř denně… Otočila jsem se na Minnu a povídám: Bylo to skvělé! Usmála se a pokývala hlavou. Rozloučily jsme se, já vzala své vypůjčené kolo a dojela do centra města, kde jsem počkala na Ritvu.
Sešly jsme se na rohu obchodního domu Sokos a ona na mě už z dálky pokřikovala: Proč nejsi tam? Proč si s nimi nepovídáš, nebo tak něco? Rozesmálo mě to. Povídám: Neblázni! Jenže v tom, jako když mě posedl sám Rarach. Povídám jen něco jako jedeme tam a pak už jsem na nic nečekala. Zajela jsem za halu zhruba v místech, kde jsem je viděla mizet kdesi ve tmě a slezla jsem z kola. Ritva vyndala obložený chleba a podala mi ho se slovy: Myslela jsem si, že bys mohla mít hlad. Měla jsem, vzala jsem chleba a pak jsem se ohlédla za sebe. To co následovalo pak Ritvu rozesmávalo po zbytek mého pobytu ve Finsku, kdykoliv si na to vzpomněla. Zahodila jsem chleba (byl v igelitu) a utíkala jsem pryč. Z kapsy kalhot jsem vytáhla kus papíru, který jsem si vzala pro všechny případy s sebou, stoupla jsem si do hloučku asi šesti lidí a nastavila jsem ho. Ian Paice se na mě usmál a věnoval mi podpis. Povídám jen: Přijela jsem dva tisíce kilometrů, abych viděla váš koncert, jsem z České republiky. Pokýval hlavou a řekl: No páni, to je dálka! a pak také to, že Praha je moc hezké město a že doufá, že se tam brzy ukážou. Mezi námi, v to jsem doufala větší část minulého roku. Ritva se mezi tím došourala ke mně a povídá: Kdo to byl? Než jsem jí to stačila vysvětlit, objevil se Roger Glover, usmíval se a čertovina mu koukala z očí. Odbyl si podpisování a nastoupil do dodávky společnosti Eastway, stejně jako Paice před ním. Někdo zabouchl dveře a auto se rozjelo. Ujelo asi dvacet metrů, zastavilo, vystoupil řidič, odklidil z cesty moje kolo, nastoupil a zase se rozjel. Ouha, napadlo mě, ale už jsem to neřešila, protože se objevil Ian Gillan. Tiše nás ignoroval, ale pak na něho někdo zavolal. Řekl něco jako Aha… a šel se nám věnovat. Pokusil se mi podepsat dvakrát, pak se po něm pnula jakási ruská ženština a vymínila si na něm uslintaný polibek. Měl sandály, překrásně ostříhané vlasy a gorilího samce za krkem. Nemýlila jsem se, měl ji jako z praku. Ještě se mně zeptal, zda je ta fixa moje, ale pak ho někdo konečně dostrkal k dodávce. Otočila jsem se na Ritvu a ta řekla jen: To byl on? Ten opilej chlap? No jo, to byl on, ten opilej chlap! Chtělo se mi se smát. Už jsem na nic nečekala. Strčila jsem papír zase do kapsy, usmála jsem se, vzala si chleba, kolo, Ritvu a jely jsme pryč.
Druhý den mi Ritva ukázala noční život v Joensuu, klub Riverside, který se nachází ve stejném hotelu, ve kterém noc před tím spali (a nebo pili a nebo dělali něco úplně jiného) Deep Purple, než odjeli na letiště a odletěli do Dánska. Chtěla mi ukázat, jak se lidé v téhle části světa baví. Tehdy mi došlo, že pokud Gillan do toho baru jen nakouknul, je s podivem, že na tom podiu ještě dokázal stát a zpívat! Nevěděla, jsem do čeho jdu, ale to, co se dělo v tom klubu, by bylo na dalších několik stránek vyprávění málem ze žánru sci-fi a já si uvědomila, že i když to město mám hluboko pod kůží a moc ráda se sem vracím, je to prostě konec známého vesmíru, venkov, díra a zapadákov se vším všudy bez ohledu na nádhernou přírodu a milé lidi. Tu noc, co jsem strávila v klubu Riverside, jsem měla chuť pít tak dlouho, dokud by mi sklenička nevypadla z ruky a to nejsem dvaašedesátiletý okouzlující mizera s modrýma očima a kladným vztahem k alkoholu.