24. ledna padal sníh. Poprvé té zimy padal a zůstával ležet opravdový sníh. Padal celý den a padal i večer, když jsem se závějemi prodírala ke kinu, bez rodičů, protože vlaky měly zpoždění až tři hodiny. Nádraží je sice od kina asi tak půl minuty chůze, ale máma usoudila, že na posledních třicet minut filmu nemá cenu chodit a táta nešel s tím, že na mámu počká a nechá si to ode mě vyprávět, což se později ukázalo jako tvrdý oříšek, protože už po několika minutách jsem si nebyla moc jistá tím, zda budu schopná fundovaně vylíčit děj, který se lehce zvrhl na boj každého s každým pod heslem – nevěř nikomu a ničemu. Moje máma ten film chtěla vidět, protože si o něm někde něco přečetla. Já, a nebojím se to přiznat, jsem ho chtěla vidět hlavně kvůli Clive Owenovi. Jedna úžasná dáma, které bude za nedlouho 75 let mi onehdy řekla, že se často dívá na film jen proto, že tam hraje nějaký pohledný exemplář muže. Podle ní je pohled na krásného muže estetickým zážitkem. Ano, Clive Owen je hodně silným estetickým lákadlem navzdory lehce šedivějícím kadeřím a vráskám mezi obočím, co mu dávají jeho typický podmračený výraz, ať dělá co dělá. A tak jsem se usadila do sálu kina a po několika minutách už jsem se bála spolu s šesti dalšími účastníky promítání.
Potomci lidí… Ano, četla jsem o tom! Ano, chtěla jsem to vidět z vlastní vůle, i když se poslední dobou vyhýbám drsným filmům! Ano! Ano! Ano! Ten film je úžasný! Kritiky nelhaly! Jenže já asi budu muset několik příštích nocí spát s rozsvícenou lampičkou! Solidárně jsme se v těch sedmi lidech děsili dalšího osudu hrdinů, kteří umírali jeden po druhém, jak na běžícím páse. Ano! Ten film je prostě skvěle natočený! Žádná velká gesta, žádné zbytečně futuristické technologie, žádné zbytečné řečnění, sentiment, citové vydírání diváka nebo jiné ohavnosti praktikované ve spoustě rádoby drsných filmů, ovšem také absolutně žádné slitování a naprosto žádná naděje, až na to slabé stéblo, které je podávané topícímu se lidstvu, nebo chcete-li lidskému druhu a k tomu všemu Clive Owen větší část děje bez bot… A v tom mi došlo, že je mi chladno, co chladno, zima mi byla! Jak jsem na to jen mohla zapomenout! Vždycky, když jsem šla v zimě do našeho kina, jsem si musela sebou vzít vlněné ponožky, které jsem si v průběhu filmu, když už se to nedalo vydržet, navlékla na ty, co už jsem měla na sobě. Bundu, kterou jste z taktických důvodů nesměli nechat v šatně, jste si pak mohli, respektive museli, hodit přes chladnoucí stehna a kolena a pozornost už zase mohla být věnovaná filmu.
Tak tohle jsem tedy nezvládla! Začaly mě zábst nohy a každý pohled na odhodlaného hrdinu oblečeného v kabátu, mikině, košili, kalhotách a vietnamkách, které stejně záhy ztratil, jak se prodírá blátem a kalužemi sběrného tábora pro běžence tou dobou ve válečném stavu, mi jen znovu a znovu připomínal fakt, že nejen že se budu bát usnout, abych neviděla všechnu tu krev a bláto a sutiny a odpadky a zoufalství ztráty lidské důstojnosti, ale také možná ještě ke všemu nastydnu, což se ovšem nedalo srovnat s tím, co čekalo postavu Clive Owena. Možná že nakonec od těch nohou nastydl, jako to hrozilo mě, ale myslím, že ve finále to už bylo jedno. Když už přijde Váš čas, Smrt si Vás prostě vezme ať jste nachlazení, v botách a nebo bez nich. V sále se rozsvítila světla a nás sedm statečných, co jsme navzdory sněhové kalamitě dorazili do kina, se spořádaně zvedlo a odkráčelo vstříc závějím, mrazu a případně i tomu nachlazení.